sobota 30. prosinec 1989

Během šesti týdnů existence Občanského fóra jsme si zvykli pracovat i o víkendech. První den po zvolení prezidenta byla sice sobota, ale pro nás pracovní den. Na dopoledne bylo domluveno interview Václava Havla s německými novináři. Souviselo s tím, že hned první pracovní den po zvolení – v úterý 2. ledna – se měl vydat na první státní návštěvu, a to obou částí rozděleného Německa.

Hradní kancelář nebyla zvyklá pracovat v sobotu. Jelikož na Hradě nic nefungovalo, rozhodl prezident, že interview proběhne v Královské zahradě. V této rezidenci (které jsme později říkali „domeček“) po dobu své funkce bydlel prezident Husák.

Královská zahrada byla pro veřejnost nepřístupná a ze všech stran ji hlídali vojáci ozbrojení ostrými náboji. Stráž u vjezdu jsme museli přemlouvat, aby nám otevřela vjezdová vrata. Sdělili jsme jí, že přijedou němečtí novináři, které je třeba vpustil dovnitř. Do té doby bylo pro všechny vojáky Československé lidové armády západní Německo jedním z našich největších nepřátel. To jim vtloukali do hlavy od rána do večera. Teď měli vpustit západní Němce rovnou k prezidentovi. Netvářili se nadšeně, ale nějak se s tím museli vyrovnat.

Zařízení rezidence bylo otřesné. Na stěnách visely obrazy ve stylu socialistického realismu, nábytek byl sektorový. Václav Havel obrazy vlastnoručně svěsil a čelem ke zdi postavil na zem. Pak dorazili novináři a začal rozhovor.

Nový prezident hned odpoledne v den svého zvolení podepsal odvolání vedoucího prezidentské kanceláře Františka Šaldy a na uvolněné místo jmenoval jako „kancléře“ právníka Josefa Lžičaře. Současně oficiálně ustanovil jako své poradce Sašu Vondru a Jiřího Křižana (ostatní poradce a tajemníky jmenoval do funkcí 3. ledna). Jedna věc byla jmenovací akt, zcela jiná ovšem možnost vstupu jmenovaných do hradní kanceláře. Ta byla jedním z nejpřísněji střežených míst v republice. Ochranu zajišťovalo ministerstvo vnitra. Z pochopitelných důvodů nemohl být nikdo – kromě prezidenta – vpuštěn do prostorů Kanceláře prezidenta republiky bez průkazky opravňující k vstupu. Výroba těchto průkazů však zabrala nějaký čas, a tak nikdo z nás legitimaci neměl.

Jelikož jsem byl od rána do noci s prezidentem, do Hradu jsem se vždy bez problémů dostal spolu s ním. Ovšem ostatní prezidentovy spolupracovníky ochrana do kanceláře nevpustila, což je pochopitelné, stráž u vchodu neměla možnost ověřovat, zda je někdo poradcem či tajemníkem. Hlídači měli striktní rozkazy, jejichž porušení se přísně trestalo.

Václav Havel měl své privátní vizitky s adresou pražského bytu, chalupy na Hrádečku a domácím telefonním číslem. Pod čarou byla uvedena jako „kontakt“ moje adresa s domácím telefonem. Vytištění vizitek zařídil krátce po mém nástupu do privátní tajemnické funkce grafik Joska Skalník.

V naší poněkud kuriózní situaci přišly vizitky vhod. Václav na jejich rub vždy napsal jméno dotyčného, k němu „vpustit do Hradu“ a podpis. Chudáci policisté hlídající Hrad se s tím museli popasovat, ačkoliv těžko mohli znát Havlův podpis.

Tento detail byl jedním z mnoha bodů, které se probíraly v sobotu odpoledne v restauraci Na Vikárce na Hradě. Prezident do Vikárky svolal schůzku, jíž se účastnili členové federální vlády za OF spolu s některými ministry české vlády a několika osobami z OF. Přítomen byl i tým, který si přivedl na Hrad.

Důležitým bodem bylo vyhlášení amnestie. Věznice byly na pokraji vzpoury, v několika už k nim docházelo a hasit se je dařilo s vypětím všech sil. Ve všech věznicích panovala nervozita. Prezidentem se stal člověk, který strávil v roce, v němž byl zvolen, čtyři měsíce za mřížemi. Všichni vězni očekávali, že se dostanou na svobodu, nebo že jim alespoň budou tresty podstatně zkráceny. Úkoly spojené s vyhlášením amnestie měl na starosti Petr Uhl, který byl jen o měsíc dřív ve vyšetřovací vazbě, text amnestie dostala za úkol Dagmar Burešová, ministryně spravedlnosti v české vládě.

Jiným bodem bylo jmenování federálního ministra vnitra. Při jednání o vzniku vlády „národního porozumění“ bylo na žádost Mariána Čalfy odloženo na později. OF tehdy přistoupilo na kompromis, že dočasně bude toto obávané ministerstvo řídit triumvirát ve složení předseda vlády a první místopředsedové Ján Čarnogurský a Valtr Komárek. Po dvou týdnech se ukázalo, že ministerstvo fakticky neřídí nikdo. Nejobávanější částí ministerstva byla Státní bezpečnost, považovaná za skrytou rozbušku pro nově se utvářející demokratické poměry u nás. Bylo víc než nutné jmenovat konkrétního ministra. Jako kukaččí vajíčko byl do vlády pro tento účel nasazen Richard Sacher, tehdejší ústřední tajemník Československé strany lidové. Havel na Vikárce oznámil, že hodlá Sachra neprodleně pověřit řízením federálního ministerstva vnitra. To ovšem i podle tehdejší ústavy mohl učinit pouze na návrh předsedy federální vlády. Ten ovšem trávil vánoční svátky u rodiny na východním Slovensku. Podařilo se nám s Mariánem Čalfou telefonicky spojit z kanceláře restaurace. Čalfovi nezbylo než souhlasit a navrhnout jako osobu pověřenou řízením Federálního ministerstva vnitra Richarda Sachra. Na pokyn prezidenta měl nový kancléř Lžičař zařídit všechny potřebné náležitosti. Aby se vůbec do kanceláře dostal, vybavil ho také vizitkou s textem „vpustit do Hradu“.