úterý 28. listopad 1989

Druhé jednání s premiérem Adamcem již bylo komornější. Proběhlo na úřadu vlády ve Strakovce, tedy ve Strakově akademii, v místnosti neskonale menší, než byl salonek v Obecním domě. Na stole uprostřed mezi oběma týmy stál stojánek s československou vlajkou. Přesně k němu jsem položil svůj kapesní magnetofon a začal nahrávat. Z předchozí mohutné delegace Národní fronty zbyl už jenom předseda Československé strany socialistické Bohuslav Kučera. Na další jednání už pozván nebyl.

Situace se po úspěšné generální stávce rapidně proměnila. Komunistická strana se ocitla v těžké defenzivě a Ladislav Adamec se od své rodné strany odpoutával. Klidně vyslechl Havlovy požadavky, za které by Václav o měsíc dřív vyfasoval několik let kriminálu: Zrušení vedoucí úlohy KSČ a marxismu-leninismu jako státní ideologie v ústavě; odstoupení předsedy Federálního shromáždění Aloise Indry a dalších vysokých státních činitelů včetně prezidenta Gustáva Husáka z funkcí; odebrání mandátů zkompromitovaným poslancům FS a doplňovací volby na uvolněná místa; demise vlády; propuštění politických vězňů, kteří ovšem oficiálně vůbec neexistovali. Navíc Adamec slíbil, že to, co sám jako předseda vlády nemůže splnit, bude tlumočit dál. Jednoduše řečeno – co dostal za úkol, to uskutečnil. Kromě demise, kterou hodlal nahradit důkladnou rekonstrukcí své vlády.

Komunisté svolali do Prahy celostátní aktiv. Tři tisíce přítomných delegátů z celé republiky na něm odhlasovalo, že do komunistické strany mohou být znovu přijati bývalí členové, kteří byli vyloučeni po roce 1968. Na druhou stranu odmítli zrušení Lidových milicí, zákaz přítomnosti organizací KSČ na pracovištích a předání majetku KSČ.