„Cítím bolest, že jsem mu nemohla pomoct při jeho úkolu zemřít.“ Rozhovor o Pavlu Růžkovi

Jsou lidé, kteří píší, aby se uživili – a lidé, kteří žijí, aby mohli psát. Pavel Ružek (1951–2011) patřil beze sporu mezi ty druhé. Psaní obětoval vše. Včetně svých blízkých a vlastního zdraví. Ale na rozdíl od většiny podobně rozervaných duší po něm zůstalo skutečně pozoruhodné dílo, které by se mělo stát součástí českého literárního kánonu. Nemáme tím na mysli jen silně „rabiátské“ povídky otištěné v souborech Bez kůže (2010), Bez růže (2011) a Bez tebe (2022), ale též prózy Budižkničemu, Mistr světa či Obyčejný ráj, které vyšly ještě před sametovou revolucí...

O životní a umělecké cestě Pavla Růžka hovoří jeho dcera Alžběta s Jáchymem Topolem.