Václav Havel čte ze své mladistvé verše

Václav Havel napsal i celou řadu jiných básní, mimo jiné tuto: " Bylo to jednou na lavičce v Chotkových sadech": Znal jsem jednu dívku / byla součástí inventáře / jedné sousední laboratoře / 1 digestoř velká / 2 topná tělesa / 1 pec / 5 skříní / 4 stoly / 1 laborantka (s maturitou) / Celé dny mlčela, s nikým nemluvila / jak robot dělala, nikdy se nesmála / její svaly, kosti, kůže byly páky / její nohy, ruce, prsty háky / její hlava počítací stroj / její oči objektivy fotoaparátu / její paměť matematické tabulky / její nervy tenké drátky / které se nikdy nepřetrhly / Umývala, vařila, destilovala, měřila, / filtrovala, uklízela, sečítala, odčítala, / nikdy se pro tu práci nerozhodla / a nikdy nikdo nevěděl / co při ní cítila / (protože z ní cítění asi vysublimovalo v laboratoři) / Šel jsem s ní jednou z práce domů / byl jarní den, slunce se lilo se stromů dolů / všichni se smáli, všichni byli mladí / Posadil jsem ji jako stroj na lavičku / v Chotkových sadech mezi křoví / Zpíval kos, zpívali všichni ptáci / a já se náhle zeptal té dívky / cítíte něco? / A byl jsem asi první a poslední člověk / který ji viděl jak tiše si vzdychla / a jak se jí v oku zablýskala slza / Tu náhle jsem poznal a pochopil / že toto malé stvoření / součást inventáře laboratoře / přikované obyčejně u digestoře / je veliký básník a veliký umělec / protože celý svůj život / tvořený vzpomínkou, zašlými lety / zašlým dětstvím a zašlou láskou / spadalým zežloutlým listím / dovede zavřít jak svátost do skříňky / klíčkem uzamknout a klíček uschovat / takže se nikdo a nikdy nedozví / jaký to poklad leží jí v srdci / čím se živí a z čeho žije / čím plní své nitro a svoji duši / když vaří počítá myje a destiluje.