Menu Prohledat web KVH EN

Petr Pithart: Evropské dialogy Václava Havla

24. únor 2014

Ilustrace

Evropské dialogy Václava Havla začínají v prostorách, ve kterých jsme ho jako přátelé a spolupracovníci viděli naposledy. Bylo to 2. října 2011. Tušili jsme, že je to spíše než oslava jeho narozenin rozloučení.

Tato silná vzpomínka mne dnes zavazuje nepokoušet se tu za každou cenu vydolovat z textů a projevů Václava Havla nějaký bezprostředně použitelný recept na řešení současné krize legitimity Unie. Najdeme v nich silnou obhajobu evropské integrace a nemilosrdnou kritiku české malověrnosti a ustrašenosti před vnějším světem. Ale ani v jeho věhlasném eseji Moc bezmocných není návod na to, jak dnes přiblížit Unii občanům, kteří budou zanedlouho volit – anebo také nevolit – do Evropského parlamentu. Problém totiž dnes nejsou Havlovi bezmocní, ale lhostejní, dezorientovaní a nedůvěřiví občané současné Unie. Přitom předpokladem všech použitelných receptů na nápravu současného krizového stavu jsou občané aktivní, takoví, kteří dokáží své starosti o to, co přesahuje jejich soukromé zájmy, sdílet s ostatními. Hustá tkáň občanské společnosti byla Václavu Havlovi předpokladem demokratické politiky domácí i evropské, byla jeho hlavní starostí jako politického myslitele a posléze politika.

Může to leckomu s Havlovým myšlením méně obeznámenému znít banálně, jako rada málo praktická: občane, buď aktivní, občané, buďte aktivní. Ve skutečnosti tu jde o velmi nesamozřejmý, a přitom praktický předpoklad. Protože aktivní občan předpokládá existenci občanské společnosti, civil society, jak by Václav Havel řekl, co možná husté tkáně asociací všeho druhu, síť, ve které každý zájem, co možná každá starost, přesahující obzor každodenních privátních zájmů najde svoje místo. Mimo toto nesamozřejmé prostředí, mimo pracně a důmyslně budovaný a ochraňovaný veřejný prostor, je aktivní občan pouhý pomysl.

Kdyby totiž dnes šlo jen o krizi legitimity orgánů Unie, kterou zanedlouho nejspíše potvrdí nízká volební účast ve volbách do Evropského parlamentu, museli bychom přemýšlet o způsobech konstituování a pravomocech tohoto orgánu a hledat právě tam nějaká pochybení a nějaké způsoby nápravy. Krizi legitimity však prožívají, jistěže ne ve stejné míře, i demokraticky ustavované orgány většiny členských států, především národní parlamenty. Mluví se už dlouho o krizi demokracie, především o krizi politického stranictví, onoho předpokladu politického pluralismu a svobodné soutěže o podíl na moci a odpovědnosti.

Krize legitimity se v Unii projevila obzvláště varovně v devalvaci institutu referenda. Opakování irského referenda, protože se v Bruselu usoudilo, že irští občané rozhodli zprvu špatně, je přece skandál. Nedávno z Bruselu zapovězené referendum v Řecku je poslední skandál, skandál na druhou. Tehdejší řecký premiér se za nápad s referendem musel poroučet. Přitom by jistě mnozí politici evropští i politici členských států našli dobré důvody podstoupit raději takový skandál než malér začínajícího rozpadu struktur eurozóny. S tím se ale přece nelze smířit!

U nás v České republice se tato krize stranictví projevila mimo jiné tím, že v posledních volbách uspěla dvě hnutí, která se teprve dodatečně budou, doufejme v to, pokoušet vybudovat svoji demokratickou strukturu, aby bylo možné mluvit o legitimitě jejich vedení. Zatím fungují jako uskupení, která stojí a padají se svými vůdci. Ne předsedy, ale vůdci. Jedno to hnutí je nepostradatelným členem vládní koalice. Druhé se hlásí k tomu, že parlamentní demokracii by bylo záhodno nahradit přímou demokracií, jakýmsi referendem kdykoli a o čemkoli.

A tak se dnes vedou více méně bezradné debaty na téma krize zastupitelské demokracie nejen na evropské, ale i na národní úrovni, právě tak jako o rizicích demokracie přímé.

Přitom vrátit se do úspěšných prvních, řekněme „monnetovských“ let evropské integrace, kdy se všechno důležité bez větších rozpaků rozhodovalo na mezivládní úrovni, bez veřejnosti, dnes již nelze.

Neosvědčil se svého času ani pokus o netradiční metodu rozhodování, myslím tím onen rádoby spasitelský Konvent, který však byl spíše okázalým divadlem než demokratickou dílnou. Podle toho to i dopadlo. Dva ze zakládajících členů Unie řekli tehdy ne, i když si nikdo nemohl být jist, co vlastně odmítli.

Můj osobní dojem je, že se v Bruselu nejednou příliš tlačilo a tlačí na pilu v méně podstatných záležitostech. Často to byla rozhodnutí, která pak byla nejvíce kritizována, i když mohla být věcně správná. Možná, že předběhla svoji dobu. Myslím si, že se často chtělo a chce víc a rychleji, než bylo nutné a reálné. Že se politici a úřednický aparát v Bruselu do pochybných aktivit někdy jakoby nutí. Snad aby ospravedlnili svoji skvěle odměňovanou, ale mnohými zpochybňovanou existenci. A dávají tak zbraně do rukou protivníků. Nevím, jak je to jinde, ale u nás byste našli nejvíce odpůrců Unie mezi těmi, které iritují některé zcela nepodstatné směrnice týkající se detailů v ochraně spotřebitelů. Teď je hitem zákaz českého pomazánkového másla, protože to není máslo. Ten zákaz je na místě, ale stál za to? Kolik hlasů odpůrcům Unie přinese?

Třeba být realisty i v odstraňování tzv. demokratického deficitu. Pochybuji totiž, že se ten deficit dá odstranit, myslím si, že jej lze postupně jen poněkud zmenšovat a že s ním pak bude možné žít bez pocitu, že se musí něco za každou cenu a co možná nejdříve udělat.

Byl pro mne docela silný zážitek rozčarování z toho, když bylo deset států, aspirujících kolem zlomu tisíciletí na členství, vypuštěno na tzv. regatu. Po několik let žily vlády a parlamenty oněch států v atmosféře permanentní legislativní smršti a úzkostlivě očekávaly každoroční letní vysvědčení, které dostávaly podle jednotlivých předmětů jako kdysi děti ve škole. Byli jsme tehdy plni obav, zda budou do Unie vpuštěny dva či tři, možná prý i pět nejrychlejších, tj. nejlepších adeptů. Budeme mezi nimi? A pak byli najednou vpuštěni všichni, všech deset. Mnozí jsme měli pocit nefér hry. Anebo bezradnosti těch, kteří cosi odstartovali a nevěděli, co vlastně dělají, co chtějí. Některé mimořádně důležité reformy, zejména pokud jde o fungování právního státu, prosazené tehdy jen na papíře, a nikoli do života institucí a veřejného mínění, se pak musely ukázat jako zbrklé, povrchně provedené, nejen personálně nezajištěné. Bylo to vytírání zraku: vytírali jsme zrak Bruselu, ale i sami sobě.

Takových případů nerozumného tlačení na pilu by bylo možné uvést víc. Tempo rozšiřování a prohlubování Unie bylo podle mého nemoudře rychlé a hlavně nepromyšlené. Anebo se nemělo tlačit na obě ty pily skoro zároveň. To se pak neobešlo bez neblahých důsledků. Eurozóna měla být zcela jistě zaváděna obezřetněji, ale to ví dnes už každý.

Unie by podle mého měla provést klidnou inventuru neúspěchů a omylů, dát sama sebe do pořádku, zkonsolidovat se, napravit napravitelné chyby. Zrušit nepovedená pravidla a špatná rozhodnutí bez obav, že ztratí tvář. A ne se pouštět do dalších závodů za nejistými cíli. Rád bych lépe porozuměl tomu, co nás, ano, dnes už i nás, i když Česká republika tam v posledních letech spíše jen statovala, co nás v Bruselu žene do nerozumného tempa reforem či spíše jen změn.

Když k tomu tempu přidáme neproniknutelný bruselský jazyk plný zkratek a šifer a ekonomizující hantýrky, lépe rozumíme těm, kteří letos do Evropského parlamentu volit nepůjdou. Ta hantýrka je jakýmsi poznávacím znamením zasvěcených, ale pro normálního člověka je neproniknutelnou bariérou arogance.

Starost o stručný a srozumitelný jazyk byla mimo jiné velkou, trvalou starostí i Václava Havla. S jeho výjimečným citem pro sebemenší slovní faleš trpěl nejen onou směšnou nemotorností bruselského jazyka, ale právě i jeho arogantní povýšeností. Jakoby se tím jazykem říkalo: ani nepředstíráme, že chceme, abyste nám rozuměli.

Vím, o čem mluvím. Když byla hotova tzv. Ústava pro Evropu, pokusil jsem se s kolegou českým novinářem, žijícím evropskou problematikou v SRN, přeložit těch několik set stránek textu Ústavy do dvacetistránkového pro každého čitelného textu. Nic nemožnějšího jsem snad nikdy v životě nepodnikal. I tato nemožnost usvědčovala autory z toho, že se zcela minuli nejen žánrem. Že je ten text, o kterém se mělo hlasovat v referendech, nepřijatelný, bylo zřejmé. Když jsme byli s překládáním v polovině, Ústava byla naštěstí odpískána.

Něco jako time out potřebujeme možná všichni. Jistě ovšem ne tehdy, když se odvracela a dosud ještě odvrací bezprostředně hrozící finanční a ekonomická krize. Anebo když Unie hledá účinné postoje k vývoji situace na Ukrajině. Ale potřebujeme ho tehdy, když řešíme, co dál. Nemyslím time out, přestávku jako oddech, ale jako zjednání si klidného odstupu, který umožní vidět stav Unie nejen z hlediska jejích kritiků a odpůrců, ale i těch bezradných a dezorientovaných. Docela jinak bezmocných než za časů Havlova disidentství.

S kým se o tom všem mají komisaři a poslanci v Bruselu radit? Doufám, že ne všechny politické reprezentace národních států jsou tak laxní k budoucnosti Unie, jako byly ty zdejší. Značné rezervy Unie jsou v nedostatečném zájmu národních parlamentů o unijní problematiku – tam je dnes, myslím si, ten větší díl demokratického deficitu Unie než v jejich bruselských orgánech. Kupříkladu naše Poslanecká sněmovna nechává už dlouhé roky celou unijní agendu na svém evropském výboru a sama se v plénu v posledních letech zabývala sotva její desetinou. Ministři zdejších vlád do Bruselu velmi často nejezdili, posílali tam náměstky. Vládě pak snad ani nic jiného nezbylo, než poněkud stereotypně říkat skoro na všechno ne. Věřím, že to se teď bude měnit.

Vracím se k aktivnímu občanovi a občanské společnosti Václava Havla: občan není dnes bezmocný, proto ani neusiluje o onu paradoxní moc, o které Václav Havel psal ve svém slavném eseji o moci bezmocných. Byla to moc, kterou měli bezmocní lidé, ochotní pro své postoje přinášet oběti nejen materiální, ale často i oběti na svobodě. Občan je dnes docela jinak bezmocný. Nechce vstupovat do politických stran, a když už volí, pak stále častěji riskantní nesystémová hnutí než zpronevěřilé politické strany. Je bezmocný, protože dnes neví, k čemu by svůj dílek moci mohl použít. Neví proč volit, neví ani, koho volit. A už vůbec nerozumí evropské agendě. Chyba není na něm, ale na těch evropských politicích, počínaje poslanci, kteří se tou agendou zabývají, aniž by dokázali předvést své úsilí tak, aby bylo viditelné a srozumitelné. Chybí opravdový politický proces. Místo toho lze jen tušit neviditelné tlaky, vlivy, přísliby, vyhrožování, něco za něco. Ale opravdové volby mezi skutečnými alternativami, hodnotově se odlišujícími, postrádáme.

Bezmocná však není, nemusí být občanská společnost. U nás má pořád daleko k tomu, aby byla onou havlovskou hustou, nepřehlednou tkání spontánně vznikající, maximálně různorodou, a tedy neovladatelnou z jednoho místa. Ale přesto nedávno objevila nové možnosti.

Nerad bych to zakřikl, ale právě jsme u nás v České republice svědky naplňování jednoho nevšedního plánu, totiž plánu dvacítky nevládních organizací, které se před dvěma lety domluvily na spolupráci. Nazvaly svůj unikátní protikorupční projekt občanů, podnikatelů a politiků „Rekonstrukce státu“ podle názvu jedné z oněch organizací. Vypracovaly návrhy devíti klíčových zákonů, které by měly pomoci od nejhoršího, pokud jde o všechny možné formy rozbujelého korupčního jednání. Daly si tu práci a tak dlouho systematicky obcházely kandidáty politických stran a hnutí, až nakonec od většiny z nich získaly písemný slib, že budou-li zvoleni, budou pro ony zákony pod sankcí veřejného zostuzení hlasovat. To se právě děje. Není možné, aby všechno vyšlo na sto procent. Sněmovna má pochopitelně právo návrhy zákonů upravovat, ale už dnes proces schvalování onoho systémově promyšleného trsu zákonů pokročil do té doby nebývalou měrou. Je to – opakuji, netřeba to zakřiknout – už dnes nečekaný úspěch. Nejen proto, že ta součinnost dvaceti subjektů byl dobrý nápad, ale především proto, že za tím byla veliká, nejméně dvouletá práce. Žádná krátkodechá efektní kampaň, ale odborná práce. Nejen nadšenců, ale i přizvaných expertů – profesionálů.

Přitom ovšem celkový stav občanské společnosti není u nás ani zdaleka uspokojivý. Začátkem devadesátých let to vypadalo slibněji. Pak však někteří velmi vlivní politici zprava, ale i zleva vypověděli občanské společnosti doslova válku. Nejen proti jednotlivým jejím součástem, ale celému konceptu občanské společnosti, válku na všech frontách. Tehdy se Václav Havel s Václavem Klausem utkávali v čelných soubojích o samu podstatu moderní demokracie. Pro Klause byla občanská společnost útokem na politický pluralismus, parlamentarismus, na politické strany, protože aktivní občané si prý neprávem přisvojují mandát, který lze získat jedině ve volbách. Kdo chce něco změnit, ať vstoupí do politické strany, nebo ať si raději založí svoji vlastní politickou stranu… Byla a je to podle mého zrada i na liberálních a konzervativních zásadách, protože ideál státu, který není zbytečně silný, je myslitelný jedině za předpokladu silné občanské společnosti.

Václav Havel by nejspíše společnou aktivitu nevládních organizací v čele s Rekonstrukcí státu a Ekologickým právním servisem přivítal. A myslím si, že by se zamýšlel nad tím, zda něco takového nemůže fungovat i na evropské úrovni. Několik významných nevládních organizací už přece působí přes hranice států. Například Transparency International, Amnesty International, European Citizens´ Initiative, Greenpeace…

Co vlastně jiného zbývá jako reálná, nevyzkoušená možnost? Jistěže se bude také pokračovat v tom, co se už děje, ve spontánním i organizovaném hledání toho, co se nazývá „smysl Unie“, „duše Unie“, hodnoty, na kterých je anebo by měla být Unie zakotvena, „velké vyprávění“ o Unii, „příběh“, „narativ Unie“… Tedy v hledání toho, co by z členských států a z jejich občanů pomohlo srozumitelně vytvořit cosi soudržnějšího, solidárnějšího než dnes. Já bych však na takové verbalistické snahy příliš nespoléhal.

Kupříkladu onen kýžený „nový příběh“, narativ Evropy nelze podle mého vymyslet. Příběh je to, co se stalo, ne to, co se dá objevit od psacího stolu, má-li to být příběh, který si lidé vyprávějí. V takovém případě byl zpravidla spojen s nějakou obětí, kterou už vůbec nelze inscenovat, zkonstruovat. Právě tak hodnoty: to nejsou vznosná a úctyhodná slova, ale výsledky často bolestné volby, kdy se v reálné situaci, nikoli na konferenci, lidé rozhodují cosi méně cenného obětovat čemusi cennějšímu. Hodnoty nejsou vlastně nic jiného než seřazení vzácného a méně vzácného, jsou to priority, domluvené po nesnadném rozhodování co je třeba obětovat čemu. Nikoli po debatě filozofů a historiků o kořenech evropské civilizace. Není to výsledek dodatečného rozpomínání na minulost, ale pojmenovávání a rozhodování aktuálních alternativ.

Jedna taková volba je podle mého před námi a my děláme, že neexistuje.  Má či nemá se Unie aktivně bránit sociálnímu a jinému dumpingu rozvíjejících se ekonomik, anebo má v zájmu růstu svého HDP rezignovat na to, co ji od zbytku světa po staletí především odlišovalo? Zda má jít ve jménu neoliberálních maxim do volné konkurence s těmi, kteří zatím nechtějí vědět, co jsou sociální ohledy, práva jednotlivce i menšin, co je ochrana přírody, péče o kulturní krajinu, vzdělávanou po staletí. Jinými slovy rozhodování, zda má Unie v zájmu růstu své ekonomiky soutěžit i s těmi, kteří vyrábějí laciněji proto, že kašlou na to, co je nám Evropanům drahé. To je reálné, aktuální dilema, to je ona situace volby, kdy se skutečně rozhoduje o tom, co jsou a co už nejsou a nebudou evropské hodnoty. To je situace, kdy se rozhoduje o tom, co jsme ochotni obětovat a co ne. Jen z takové volby se mohou rodit skutečné příběhy. Nerozhoduje se o tom ale na setkání specialistů na duchovní dějiny kontinentu.

Co by tedy mohlo, mělo účinněji inspirovat, korigovat bruselskou politiku Unie? Jaké prostory, jaké platformy jsou k dispozici? Parlament ve Štrasburku teď dostane podporu leckde jen dvaceti, třiceti procent voličů, kteří do něj půjdou volit. Budou ovšem více než minule volit ty, kdo by Unii nejraději rozpustili. Politické strany na evropské úrovni zatím neexistují, i když zaznamenáváme první dílčí pokusy o jejich zakládání a netřeba tyto pokusy bagatelizovat, ba právě naopak. Referenda jsou, jak už bylo řečeno, raději tabu. Kdyby se referendum konalo dnes u nás, nelze vyloučit, že by zvítězil názor z Unie vystoupit. Na Konventy a jiné shora inženýrsky vymyšlené monstrakce si už, myslím, nikdo netroufne.

Nabízí se tedy koordinované úsilí již dnes aktivních občanů vytvořit si svůj vlastní, nový prostor, své vlastní prostory, a vyplnit je nejen zaujetím a zbytky nadšení, ale také odbornou, expertní prací. Pokusit se přijít po čase s návrhy ani ne tak na rekonstrukci orgánů Unie, jako na redefinice priorit. Neřeknu redefinice cílů, protože tzv. finalita Unie zůstává moudře otevřena.  Opravdu jde především o ekonomické priority? Za jakou cenu? A přijít pak, po důkladné diskuzi, těmito návrhy zavazovat kandidáty do Evropského parlamentu. Sotva se dá něco stihnout ještě před nadcházejícími volbami. Spíše by to mohlo být reálné až před příštími volbami. Pokud se toho nechopí mladší, vzdělaní Evropané, ochotní scházet se k podobným dialogům, jako je tento, kdo se toho chopí?

Cest z krize legitimity, soudržnosti a srozumitelnosti Unie je zajisté víc. Ale zdaleka ne všechny jsou stejně schůdné. Propojování občanských společností napříč kontinentem je jednou z nich, ale je tu jedna důležitá výhoda, nebo spíše záruka: pokud se to bude dít, nebudou za tím stát vyhlídky na mocenské pozice či vysoké platy v Bruselu. Bude za tím stát věrohodná, idealisticky motivovaná vůle zachránit a oživit ten ojedinělý, skvělý podnik, jakým je přes všechny potíže a krize Unie států evropského kontinentu. Dnešní pražský evropský dialog není ani první ani poslední podnik tohoto druhu. Co z něj nakonec bude, a zda něco nového, podnětného a inspirujícího přinese, ještě nevíme.

Snad by to mohl být prostor především pro mladší, vzdělanou generaci, pro ty, kteří budou s dialogem, který tu dnes v Praze začíná, putovat po Evropě. Prostor pro putující, zezdola vznikající a spontánně se obnovující a podle potřeb se proměňující „konvent s malým k“, který spojí, dnes i s účinnou pomocí sociálních sítí, to nejživotaschopnější z již existujících a osvědčených elementů občanských společností členských státu, a který s nimi propojí i to, co na nadnárodní úrovni již existuje. Když už tu máme nadnárodní koncerny, proč bychom se neměli pokoušet o nadnárodní občanskou společnost?

Možná, že pro něco takového je dokonce ten úplně nejvyšší čas. My vidíme Unii jako nedokonalé dílo, ale zároveň se ukazuje, že třeba pro miliony Ukrajinců je naše chybující, ale stále spořádaná a civilizovaná sjednocující Evropa útočištěm, ba cílem, pro které jsou tam lidé ochotni pokládat život. Myslím, že je to dnes pro nás pro všechny nečekaně zavazující stimul myslet a jednat velkoryse a odpovědně zároveň.

Projev Petra Pitharta, hlavního řečníka konference "Občan, moc a demokracie v evropské krizi", uskutečněné v rámci projektu Evropské dialogy Václava Havla.

Související fotogalerie

Související akce

Sdílet

Facebook | Twitter