Živá malba nikdy nespí

Igor Korpaczewski (54) je malíř patřící mezi solitérní umělce generace osmdesátých let: od roku 1993 vyučuje na Akademii výtvarných umění v Praze.

Společně se svou rodinou žije v Praze, tento týden otevírá výstavu Osobní apokalypsa v Galerii Montmartre v pražské Knihovně Václava Havla vŘetězové ulici. Výstava je součástí cyklu cyklu „Osmdesátá“.

* LN Proč Osobní apokalypsa?

Název i téma jsem zvolil kvůli mé konkrétní životní situaci. Jeden z obrazů, od kterého se koncept výstavy odvíjí, byl zničen mně blízkou osobou, její soukromou apokalypsou. Výstava by se měla dotýkat tématu zlomu našeho životního běhu. Chvíle, kdy se všední rytmus naruší něčím nečekaným, co nás naprosto paralyzuje a vrhne do mezičasí, meziprostoru. Dnes to pro mě není již tak aktuální, ale to neznamená, že se něco obdobného nemůže stát komukoliv z nás.

* LN Nepřipadá vám, že na citlivější osoby můžou vaše díla působit temně až depresivně?

Samotné téma si vyžádalo, abych na tuto výstavu vybral díla až extrémní. Připouštím, že se zabývám tématy, která se dotýkají smutnějších tónů našeho vědomí. Není to žádná spekulace. Já tak nějakým způsobem funguji.

* LN Je pro vás umění určitý druh autoterapie?

Udělal jsem sice několik autoterapeutických věcí, ale byly tak silné a sugestivní, že jsem je nechtěl ani posílat dál. Přemýšlím o tom, co je člověk, jak myslí, z čeho vycházejí různé problémy a z jakých vnitřních pohnutek se dějí. Obraz Smrt není tak hrozná je tak trochu terapeutická věc, ale nebyla nějakou reakcí na konkrétní událost. Řeší se v něm strach ze smrti a vyrovnání či úleva, kterou si musíme všichni projít.

* LN A vy si vážně myslíte, že vaše díla mohou terapeuticky působit na diváky?

Asi bych si to přál, ale otázka je, jak k tomu kdo přistoupí. Baví mě, když se těm věcem nechává možnost výkladu. Ve výtvarném umění je výklad spíše pole, do kterého je možné vstoupit a zaplnit ho vlastními myšlenkami, vlastními problémy, chcete-li. Všechna má plátna se nějak týkají těchto problémů, a na této výstavě to bude vidět ještě vyostřeněji. Obraz Mrtvá toreadorka je velký problém. S tím už se nedá nic dělat

* LN Dvacet let působíte na Akademii výtvarných umění v Praze jako odborný asistent v ateliéru Jiřího Sopka. Z vnějšího pohledu se zaměřujete hlavně na řemeslnou stránku věci v duchu modernistického hesla „vše pro obraz“. Není tento přístup příliš konzervativní?

Jako konzervativní vnímám na Akademii Beranův ateliér inspirující se barokem, devatenáctým stoletím a fotorealismem. Jsou v němnamakaný kluci, pyšný na svou techniku, řemeslo, kterému je třeba se co nejlépe naučit. VSopkově ateliéru se naopak snažíme najít svůj vlastní jazyk, svou vlastní práci s barvou, pochopení toho, co dělat a jak to realizovat. Nejde tu o výtvarný experiment obecně, ale omalířský experiment. A v tom vidím právě tu spojitost s modernismem. Jedná se zde o porozumění formě a práci s ní, s tím, jak ji individualizovat. Pokud je tedy malba, ve které jde primárně o vyjádření obsahu pouze formou a barvou, konzervativní, tak připouštím, že jsme konzervativní ateliér.

* LN Troufnete si říci, že ve vašich obrazech tedy převažuje forma nad tématem?

Když je dobrý obsah, svoji formu si najde. Kdyby ta věc byla jen dobrým tématem, a ne dobrým obrazem, tak sama sebe nepřežije. Říkal jsem si, že bych mohl psát. Nejsem ale spisovatel, jsem malíř, a tudíž promě namalovat dobrý obraz musí být pokaždé na prvním místě.

* LN Věnujete se hlavně figuře?

Ano, je to trošku jako ve filmu, kdy se díváte na herce. Vy nejste herec ani postava, a přesto k vám děj promlouvá. Konání či myšlenky postavy vás nějak osloví. Můj zájem o figuru vychází z toho, že jsemvmládí hodně četl vážnou literaturu – Josepha Conrada, Williama Faulknera. Vždy jsem našel nějakého hrdinu, jehož osud se mnou zamával. Samozřejmě, že existují média jako fotografie nebo film, které figury zachycují lépe a přesněji. Člověk by si pak mohl klást otázku, proč se tedy trápit s portrétem, který lepím jako vlaštovka hnízdo. Kromě toho můžu u volného portrétu s malbou, která není závislá na vizuální realitě, zacházet způsobem, jenž lépe vystihne podstatu obsahu než například fotografie. To je ta možnost výběru, který malba má.

* LN LN Dnes je vidět, že se umělecká scéna opět navrací k malbě. Proč?

Malba je tu tři tisíce let nebo dokonce déle. Je to to nejpřímější vyjádření: bezprostřední, přirozená záležitost. Další věc je, že malba má i svůj fyzický rozměr, což se samozřejmě může zdát se znalostí action painting samozřejmostí. Ale například i při tom, co dělám já, ve své snaze vytvořit iluzi, v práci s prostorem a figurou, je obsaženo množství intuitivní řeči těla. Jedna z věcí je rukopis, který v sobě na druhou stranu skrývá mnohá nebezpečí. Je to celostní projev.

* LN Jste si tedy jist, že malba přetrvá?

Ano.

Rozhovor vyšel v Lidových novinách 29.