Karel Steigerwald o knize "Václav Havel o divadle"

Básník Hiršal ve vzpomínkách píše, jak do Prahy v padesátých letech doléhaly přes železnou oponu z Paříže jakési neurčité informace o hře Čekání na Godota. Dva čekají, nikdo nejde. Nic se neděje. Dva klauni mluví. Hiršal jako básník i z toho mála informací  cítil, že se něco v dramatu zásadního děje. Všichni se v Praze vyptávali, co se děje? Copak může být divadelní hra bez děje?  Čekání a ani ten očekávaný nepřijde. Ani nevíme, kdo to je. Pan Godot? Asi se jedná o divadelní zázrak. Tak přišlo do Prahy absurdní divadlo a už tento jeho příchod byl také absurdní.

Za pár let uvedl Havel absurditu na české jeviště. Zahradní slavnost v Divadle Na Zábradlí. Přišel jsem právě v té době  z lesa do Prahy na studia. Zahradní slavnost, vedle Krále Ubu, na mě působila jako zjevení. O absurditě mě nikdo nemusel poučovat. Jako když se otevře vodstvo a ukáže se, co bylo dosud skryto. Nový, oslňují svět, ryby, záhadní tvorové, nové poznání, nový humor. Když jsem to včera řekl Evě (Evě Salzmannové, herečce, pozn. red.), řekla: „Myslíš, jako když se odšpuntuje moře?“ Ano, tak. Bylo to moje první seznámení s absurditou. Do té doby jsem nevěděl, že ten pocit mám. Havel mě naučil, hned po Kafkovi, že absurdní je normální, bohužel. Našel absurdnímu divadlu rodnou zem, Čechy. Absurdnímu se u nás dařilo odjakživa, Havel absurdní čechy objevil pro divadlo. Jeho dramatika je zásadní předěl, konec psychologického realismu, konec pravděpodobnostního dramatu, které vypráví příběhy jakoby ze života lidí. Reforma, kterou provedl Kafka v románu, provedl Havel v dramatu. REALISMUS ABSURDITY, ABSURDITA Reality. Absurdní humor. A šel ještě o krok dál, chápal divadlo ne jako divadelní provoz, nýbrž jako komplexní místo setkávání, divadlo apelativní, já bych řekl divadlo jako zpráva o lidské existenci, tedy divadlo existenciální, jak je s Grosmanem osm let na Zábradlí objevovali. Pro mě to byla a dodnes je, doba iniciační. V lesích, odkud jsem přišel, nic takového nebylo a přesto jsem ihned pochopil, toto je můj svět. Zakončím tuto úvahu či vzpomínku citátem z Havla. Chyť zajíce,ať ho máš. Že je toto možné říkat na jevišti, to mě oslnilo.

Ale to jsou dnes už známé věci a psát a zkoumat je budou mnohem povolanější doktoři divadla, než jsem já, obyčejný praktik.

V knížce, kterou slavíme, je spousta časových glos, drobných studií, článků. Protože jsou v sále i recenzenti divadla a také abychom si vzali z této sešlosti nějaké užitečné poučení, připomenu stručně Havlovu studii O problémech divadelní recenze z roku 1960. Co platí o Havlově dramatice, platí i o této drobnější (myslím jen rozsahem) činnosti publikační. Jde o materiál, který k těm hrám organicky patří, který o divadle přemýšlí stejně jako ty hry a stanovuje stejné zásady.

Havel píše, že recenzenti probírají inscenace po složkách, v ustáleném pořadí, drama, režie..herci.. atd...  Zapomíná se, že se tyto složky neskládají do výsledku mechanickým součtem, že představení je výsledkem ustavičné komunikace mezi nimi. Tak recenzenti vytvářejí schematický názor na samu podstatu divadelní tvorby.  Mají zásobárnu zavedených termínů, které je zbavují tíživé povinnosti hledat stále nové výrazové možnosti.  Havel uvádí příklad, kdy o Hoegerově výkonu ve Smrti obchodního cestujícího píše recenzent, že je barvitě členěný a výrazně odstíněný. O výkonu Adamové v Návštěvě staré dámy také napíše, že je  barvitě členěný a výrazně odstíněný.  Jak asi už očekáváte, totéž napíše o Deylovi  v Příliš štědrém večeru. Jiná herečka se k divákovi probolela svým mládím. Havel soudí, že autory vede ke konvenci skepse k možnostem, že by mohli v rámci recenze tvořit. Je vám asi už jasné, zejména těm, kdo recenze nepíšete, co mám těmito připomínkami na mysli.

Havel chtěl nahradit odborné výrazivo recenzentů zcela jiným kritickým stylem. Slova jako jímavě ztichlý výkon, ztichle jímavý výkon, tlumený, soustředěný, komediálně rozjásaný, sošně komponovaný, nervně rozechvělý, neschopná vyjádřit pro svou omšelou banalitu už vůbec nic,  z recenzentské výbavy vykazoval na lyrické smetiště. Správně tušíte, že se mu to nepodařilo a že tento úkol je před námi i dnes.

Čtětě tedy, prosím, od strany 127 do strany 132. Vy recenzenti pro poučení, čeho se vyvarovat a jak vrátit do recenzní práce myšlení a vy čtenáři recenzí, abyste rychle poznali, co číst nemusíte.

Ale knihu Václav Havel o divadle čtěte. Máte na jednom místě doklad moderního myšlení o divadle druhé poloviny minulého století. Znát to myšlení, stojí za to.