Svět bez lásky je předurčen ke zkáze

Teprve nedávno jsem viděl filmové Odcházení. Film se mi vůbec nezdál tak špatný, jak se o něm referovalo, naopak, ale překvapila mě jeho stylizace, až excentrické herecké výkony u některých postav (J. Dušek, O. Kaiser a další). Přitom máme v dobré paměti Havlovy výtky vůči přehrávání, které jste nejpřísněji naplňoval ve svých inscenacích. Jak si tento rozpor vysvětlujete?

Začnu o svém „nejpřísnějším naplňování autorských výzev“ při inscenování Havlových her. Myslím, že Václavovy úzkosti pocházely z obav, že mu inscenátoři jeho hru zkazí, jeho pečlivě promyšlený a vystavěný text bude nepatřičně deformován nebo zkomolen. Většinu svých her domýšlel do posledního detailu, aby na nich už nebylo co vymýšlet. Kdo se o to pokoušel, riskoval, že z Havlova textu udělá nudnou podívanou nebo nesrozumitelný blábol. Proto tak důkladně připravoval své texty k inscenování, proto trval na takzvaném nehraní a preferoval maximální věrohodnost postav. Jeho nenáročnost vůči hereckým dovednostem nakonec vedla k názorům odborné kritiky, že Havlovy hry hrají nejlépe ochotníci. Nejvýstižněji se k tomu vyjádřil sám autor ve své poznámce k Žebrácké opeře: Celý účinek hry stojí a padá s jazykem, s jeho exaktností, syntaktickou logikou, s jeho melodií a rytmem, tady záleží na každém slově, nic nelze vynechat nebo říci jinými slovy. Okamžitě to bere situaci jiskru a zplošťuje ji to na úroveň příběhu.

Vezměte si například Ztíženou možnost soustředění a hlavní postavu hry, vědeckého pracovníka dr. Edvarda Humla. Co tam chcete aktualizovat, měnit, zkracovat? Dodnes mi v uších zní rytmický zvuk zavíraných a otevíraných dveří, specialita Havlových her s přesným určením toho kdo, kdy a jak má na jeviště vstoupit, nebo naopak odejít.

Své hry si Havel nevymýšlel. Pozoroval věci kolem sebe a čekal, až dozrají. U divadla se dotkl téměř všeho. Jeho psaní bylo vždy spojeno s konkrétní představou, jak to či ono má na jevišti nakonec vypadat. O tom, co si neuměl představit, prostě nepsal. Obdivoval všechny, kteří dokázali přes sobotu a neděli napsat divadelní hru, sám na svých hrách pracoval nebo o nich přemýšlel někdy i roky. Ze svých přátel si vybíral modely pro své postavy, dokonce jim ponechával jejich křestní jména nebo podobná příjmení. Do postav hrdinů svých her rafinovaně zahrnoval také nelichotivou zkušenost se sebou samým nebo použil těžko zvládnutelnou situaci, kterou ve svém nejbližším okolí sám způsobil (Largo desolato). Můžete si dovolit ignorovat takto do detailu promyšlenou hru, navíc když jste o jejích věrohodných zdrojích poměrně dobře informován? Současné volání po změně stylu inscenování Havlových her, které se opírá o Morávkovy opusy, si nepovšimlo jedné věci. Morávek zatím neinscenoval jedinou Havlovu celovečerní hru. Pokud se někdo obává, že dnešní diváci – řečeno příměrem paní Machalické – nedosáhnou hlubin Havlových her, a že je tedy zapotřebí přizpůsobit je jejich současnému vkusu, dopouští se rizika, že se pod jeho rukama havlovské hlubiny promění v nepovedenou exhibici akvabely, která neumí plavat. A také si myslím, že tam, kde jsou ve skladatelově partituře předepsány housle, nemají znít bubnová sóla.

Zmínil jste otázku aktuálnosti Havlových her. I ta se při současných inscenacích vrací jako bumerang.

Dovolím si ještě zůstat u Havlovy třetí hry. Za trable popleteného vědeckého pracovníka ve Ztížené možnosti soustředění nemůže nějaký dávný totalitní systém, ale hlavní hrdina hry, který si neřešitelné situace vytváří sám. Stupňující se tlak na pragmaticky uvažující mozek hlavního hrdiny, který si neví rady s emocemi lidí kolem sebe, který si neumí vybrat mezi dvěma ženami a přitom utočí na třetí, aby nakonec bez vlastního přičinění skončil v náručí té čtvrté. Obraz rozháranosti duše člověka, kterému se všechno okolo hroutí, neví, kam dřív skočit, co dřív řešit, komu vyhovět a komu nevyhovět, kterému se ráno zdá, že je večer, a v poledne, že je půl noc, kterému se rozpadá čas. Havlem předepsané scénické znázornění tohoto rozpadu umocňující strach z něčeho neuchopitelného, co vede až ke kolapsu prostřednictvím havlovského tradičního balábile poprvé skvěle použitého v Horském hotelu, a podobné divadelní postupy v Havlových hrách by mu mohl závidět kdejaký dnešní postmoderní kreativista. Havel ve svých hrách zkoumá základní lidské vlastnosti, podrobuje je různým zkouškám odolnosti. Takzvané dobové reálie jsou u něho jenom „kafkovským“ prostředím, kde není možné zdravým rozumem pochopit vše, co se kolem nás děje, a kterým projít bez úhony je téměř nemožné.

Naladíte-li se na tuto autorovu notu, můžete si blahopřát k dobře přečtené hře, k prvnímu předpokladu k pochopení smyslu každé dobré hry.

Vraťme se ještě k filmu Odcházení. Co jste vlastně říkal tomu, že se autor hry chce ujmout jako pozdní debutant i režie?

Nebyl jsem od začátku příznivcem Václavova nápadu natočit Odcházení. Bylo to při jeho odpovědnosti k lidem, se kterými pracuje, a nárokům, jež kladl na sebe samého, nad jeho tehdejší fyzické síly. Přivítal bych, kdyby se pustil do psaní další hry. Jeho nedobrý zdravotní stav jsem tehdy přičítal déle než rok trvající náročné a velmi namáhavé práci, kterou si Václav, tak jak bylo jeho celoživotním zvykem, nijak neulehčoval.

Příliš jsem nebral vážně, co se nekonečně omílalo v tisku, že jde o splnění Václavova celoživotního snu stát se filmařem. Přestože většina filmových režisérských hvězd šedesátých let byla jeho blízkými přáteli, Havlovo setkání a spolupráce s Alfrédem Radokem, Ivanem Vyskočilem a Janem Grossmanem nakonec rozhodly o Václavově setrvání u divadla.

Jeho hry postupně uváděné v Divadle Na zábradlí v úzké spolupráci s tehdejším uměleckým šéfem této činohry Janem Grossmanem byly na začátku jeho občanské angažovanosti, která ho společně s jeho morálkou a vlastnostmi přivedla do čela odpůrců Husákovy normalizace a nakonec na prezidentský stolec.

Nebyl čas ani důvod snít o něčem jiném. Navíc si dovolím říci, že přes veškerá úskalí jeho prezidentování ho vladaření docela bavilo. Hravost, s jakou sestavil své prezidentské zážitky v knize Prosím stručně, považuji za důkaz toho a knihu samotnou za nejzajímavější literárně dokumentární počin vzešlý z jeho prezidentování.

Vy sám jste poslední Havlovu hru nastudoval se souborem hradeckého Klicperova divadla. V čem jste vnímal její přesah k dnešku?

Všichni si uvědomujeme, že se s naším světem cosi děje. Že to, na co jsme byli zvyklí a v čem jsme žili a v čem ještě dožíváme, odchází a my s jistými obavami vyhlížíme, co přijde potom. Višňový sad je také o odcházení, a to starých dobrých časů, jak rádi říkáme. Ke slovu se dostávají lidé bez předsudků, pragmatici typu Lopachina, kteří bez skrupulí mění svět kolem sebe k obrazu svému. V Havlově Odcházení z topící se Riegrovy lodi odcházejí někteří se vztyčenou hlavou kdovíkam, jiní přebíhají na druhou stranu, aby zachránili vlastní kůži. Záchrany světa se ujímají Vlastíkové.

Možná, že nepřesně interpretuji Václavova slova o jeho poslední divadelní hře a prvním a zároveň posledním filmu. Měl představu topícího se Titaniku, nafoukaného parníku, který se chlubí před celým světem svou velikostí. Jedna z početných barabizen o „tisíci patrech“ budovaná bez sebemenšího pudu sebezáchovy. Parník, který na svých palubách veze do neznáma stejně tak výkvět tehdejší společnosti obtěžkaný drahými šperky a nabitými peněženkami, jako chudé Evropany plující za svou nejistou budoucností.

Ty karikatury charakterů kolem „topícího“ se Riegra, o kterých se zmiňujete, to přece nejsou připitomělí Čecháčkové z normalizačních filmových veseloher. Spíše mi připomínají přesně vykreslené charaktery postav, jak je známe z daumiérovských karikatur politiků Francouzské revoluce. Navíc mi Kaiserův Viktor v Odcházení stejně jako Stropnického Lopachin v Morávkově Višňovém sadu díky jejich excelentnímu herectví silně připomínají kreaturu s téměř lidskou tváří, slizkého Gluma z Tolkienova Pána prstenů. A nakonec mne těší, že díky filmovému Odcházení se nám bude Václav Havel stále vynořovat z vody, aby nám připomenul, že svět bez lásky a bez nekonečné cesty k pravdě je předem určen ke zkáze. To přece má nějaký přesah, nebo snad ne?

Vladimír Holan má kdesi verš v tomto smyslu: Teprve až se smíříš se smrtí, poznáš, že na světě je vše nové. Uvádím jej proto, že mi evokuje krajinu kolem Hrádečku, kterou vidělVáclav Havel naposledy a kterou znáte stejně důvěrně. Rozumíte tomu, proč se chtěl loučit se životem právě tam?

Důvody mohly být i prozaičtější. Z jeho řečí jsem vyrozuměl, že v Dělostřelecké trpěl „ztíženou možností soustředění“, které potřeboval ke svému záměru pustit se do psaní nové hry. Svůj vztah ke krajině kolem Hrádečku nijak okázale neprojevoval. Své emoce uměl skrývat a nikdy s nimi nechodil na veřejnost. Ale dobře si uvědomoval genius loci, kterým je Hrádeček obestřen v dobrém i zlém. Jako obřadnou vzpomínku na staré zašlé časy na Hrádečku jsem vnímal gladioly ve stejné váze na stejném místě, jak tomu bývalo za dávných disidentských dob. Kde dokázali ti milí kluci z ochranky sehnat v listopadu čerstvé gladioly, je mi dodnes záhadou.

Jaké bylo vaše poslední setkání? Tušil jste, že může být poslední, nebo jste stále věřil, že i tuto zdravotní krizi opět překoná?

Když se Václav, dá se říci, natrvalo usadil na Hrádečku, tuším, že to bylo někdy v květnu loňského roku po jeho návratu z nepříliš úspěšné rekonvalescence ve vojenském sanatoriu v Karlových Varech, odkud se vrátil v poněkud zuboženém stavu, ani mne nenapadlo myslet na to, že vlastně na Hrádeček přijel zemřít. O osm měsíců později, ještě necelou hodinu předtím, než z Hrádečku dorazila smutná zpráva, že Václav odešel na věčnost, chystal jsem se, tak jak jsme byli domluveni, na Hrádeček jet. V neděli ráno se tam ještě řešilo, kde bude Václav během Vánoc, nevylučoval se ani Hrádeček. Zmínil se o tom při našem společném usínání a probouzení během televizních novin, které jsme téměř pravidelně spolu sledovali či spíše nesledovali. Těšil se na to, že o Vánocích tam bude s Dášou. Ani časté záchvaty v poslední době ani Václavovo sdělení, že pochopil z náznaků svého lékaře, že se blíží jeho konec, mne nepřesvědčily o tom, že jsem vlastně přítomen Václavovu umírání. Prostě jsem si nepřál, aby umřel. V sobě i v něm jsem se do poslední chvíle snažil udržovat víru v jeho uzdravení. Teprve po jeho smrti jsem si dokázal vysvětlit jeho shovívavý úsměv na tváři při mých plamenných výzvách k životu. On mne prostě nechtěl zklamat.

Richard Erml

Divadelní noviny 05. 03. 2012