Menu Prohledat web KVH EN

45 let dopisu Gustávu Husákovi

8. duben 2020

Ilustrace

Dnes, 8. dubna, uplyne pětačtyřicet let od okamžiku, kdy Václav Havel odeslal tehdejšímu nejmocnějšímu muži Československa – Gustávu Husákovi – otevřený dopis, v němž velmi výstižně popsal fungování a absurditu „normalizovaného“ světa. Dopis připomínáme rozhovorem, který Václav Havel vedl v dubnu 1975 s novinářem Jiřím Ledererem.

ŘÍKAT PRAVDU MÁ SMYSL VŽDYCKY, ZA KAŽDÝCH OKOLNOSTÍ

Jiří Lederer: Co vás to napadlo, že jste napsal ten otevřený dopis?

Václav Havel: Hlavní důvod, proč jsem ten dopis napsal, by měl do jisté míry vyplývat z jeho textu: zdálo se mi, že řeknu-li otevřeně, co si myslím, přispěji tím – snad – k onomu „sebeuvědomění společnosti“, o němž ve svém dopise mluvím. Psal jsem to prostě ve víře, že to může mít určitý, řekl bych „společensko-hygienický“ význam. Vůbec si myslím, že říkat pravdu má smysl vždycky, za všech okolností. Druhým důvodem, už zcela osobním, bylo potřeba překročit jaksi svou vlastní determinovanost. Už delší dobu mne tížil pocit, že jsem vržen do jakési hotové a statické situace. Že mne kdosi popsal a kamsi zařadil a že já jen pasivně tuto situaci přijímám a jaksi bez účasti vlastní fantazie hraju roli, kterou mi předepsali. Už mne zkrátka nebavilo pořád jen uvažovat o tom, jak se pohybovat v situaci, do níž mne vrhli, a pocítil jsem potřebu sám nějakou novou situaci vytvořit, sám někoho před něco nového postavit a přinutit pro změnu zase někoho mimo mne, aby uvažoval, jak se vypořádat se situací, kterou jsem vytvořil já.

JL: Jak jste to dlouho psal?

VH: Asi čtrnáct dní.

JL: Když jste to dopsal, co jste si říkal? Co jste si myslel? Co jste cítil?

VH: Hlavní, co mne zajímalo, bylo, jestli ten text je dobrý, totiž jestli má hlavu a patu, jestli není příliš abstraktní a nudný, jestli je z něho cítit i určitý apel – jinak by to mohla být esej a ne dopis; jestli jen neshrnuje věci notoricky známé a stokrát řečené, jestli nějakým způsobem nezkresluje skutečnost. Zkrátka jestli to celé není plácnutí do vody. Druhá věc, která mi dělala dost starostí, byla „administrativní“ stránka. Dost jsem uvažoval o tom, kdy, jak a komu všemu to poslat. Zda to poslat adresátovi a sdělovacím prostředkům postupně, nebo současně. A hlavně jak zajistit, aby se o tom Bezpečnost nedozvěděla před odesláním a celé mi to nějakým způsobem nepřekazila. Z jistých důvodů jsem totiž svůj dopis chtěl odeslat až několik dní poté, kdy byl napsán a přepsán. A tak jsem byl v tom mezidobí dost nervózní a podnikal jsem četná složitá bezpečnostní a utajovací opatření. Pikantním zážitkem z té doby bylo, že jsem se právě v předvečer plánovaného odeslání setkal v jedné restauraci s jistým vysokým důstojníkem StB, který mne svého času vyslýchal a který se mnou v té restauraci různě vtipkoval na téma, zda mne sledují či nesledují, zda chystám či nechystám něco, co by mohlo spadat do sféry jejich pozornosti a tak podobně. Když jsem svůj dopis druhý den ráno odevzdal bez jakýchkoli komplikací na poště, velice se mi ulevilo.

JL: S jakými eventuálními následky po odeslání dopisu jste počítal?

VH: I když se mi nezdálo a dodnes se mi nezdá být – z různých důvodů – pravděpodobné, že by mne mohlo potkat to nejhorší, totiž že by mne za to mohli zavřít, přesto jsem byl přirozeně od začátku připraven i na tuto eventualitu, protože člověk má počítat se vším. Je pochopitelné, že tím spíš, že musím být připraven na možné represe, zajímá mne hodnota a účelnost mého dopisu. Jakékoli sankce by mi nevadily, kdybych věděl, že můj dopis měl smysl, že jsem ho nenapsal a nezveřejnil nadarmo, že někomu – byť třeba jen pár lidem – pomohl. Kdybych naopak měl pykat za něco, co za to nestálo, co by nemělo smysl, jen bych se tím zesměšnil.

JL: Říkal jste, jakou velkou úlevu jste cítil, když jste dopis odeslal na poště. A na jeho ohlas jste čekal hodně netrpělivě?

VH: Na ohlas svého dopisu jsem velice čekal. Velmi jsem byl na něj zvědav, přirozeně daleko víc, než bývám zvědav na ohlas nějaké své hry. Beletristické dílo tu je a trvá bez ohledu na to, zda je přijato lépe či hůř, a je-li přijato hůř, je to nemilé, ale není to žádná katastrofa. Takový text, jako je ten dopis, se stává sám sebou a dostává smysl a opodstatnění pouze svým ohlasem. Bez nějaké rezonance by to bylo, jak jsem řekl, plácnutí do vody, prohra, trapas. Tím ovšem nechci říct, že by se to mělo líbit každému.

Sdílet

Facebook | Twitter