Revoluce (očima) Vladimíra Hanzela

pátek 1. prosinec 1989

V sídle české vlády v Lazarské ulici v Praze proběhlo jednání s jejím předsedou Františkem Pitrou, který se zoufale snažil uhájit svou pozici a byl ochoten přistoupit téměř na jakékoli podmínky OF. Jeho nabídkou, abychom dodali několik ministrů do vlády, jsme byli upřímně zaskočeni. Ale vývoj situace byl tak rychlý, že nás události překvapovaly každý den, ba každou hodinu.

V Československém rozhlase bylo zahájeno pravidelné každodenní vysílání OF – od 6.30 do 7.00 a od 18.00 do 19.00 na stanici Hvězda.

V Paláci kultury v Praze začal celostátní sjezd JZD. Zúčastnili se ho předseda federální vlády Ladislav Adamec a generální tajemník KSČ Karel Urbánek. Delegace OF byla při svém projevu vypískána, ale ve večerním televizním vysílání se zástupce sjezdu za toto chování omluvil.

V podvečer proběhla tisková konference OF. Poprvé ji v přímém přenosu vysílala Československá televize.

sobota 2. prosinec 1989

Václav Havel poskytl deníku, který ho víc než dvě desetiletí pomlouval a dehonestoval, interview. Na poněkud agresivní a ironické otázky odpovídal stejně, jako by odpověděl o půl roku či o deset let dříve. Předpokládám, že na řadové čtenáře musely odpovědi působit překvapivě a pozitivně, a to nejen způsobem uvažování, ale i formou. Jazyk Václava Havla byl úplně jiný, než jaký se celá léta objevoval na stránkách deníků.

Rudé právo, 2. prosince 1989, strana 4

Několik otázek Václavu Havlovi

Obrátil jsem se na vás s požadavkem poskytnout Rudému právu rozhovor. Jak vidím, nejste proti, ačkoliv – jak soudím – určitě nemáte list ústředního výboru mé strany dvakrát v lásce.

Rudé právo o mně moc dobře nepsalo. Teď ale není čas na rekriminaci minulosti, teď musíme myslet na budoucnost. Vítám, že mne Rudé právo o rozhovor požádalo, protože bych rád jeho prostřednictvím členům komunistické strany něco řekl.

Dobře, ale řekněte nejprve, jaký obraz vlastně o vás RP vytvořilo – neskutečný, nereálný?

Pokud jde o obraz, který o mně utvořilo Rudé právo, tak je to taková, řekl bych, nabobtnalá černá kronika. Ale jaký je můj obraz skutečný, to musejí říct lidé, kteří znají mne i moji práci a kteří nejsou předpojatí.

Co myslíte, je možné, aby v této zemi vedli mezi sebou otevřený dialog lidé rozdílných politických názorů, tedy konkrétně třeba vy, který zřejmě s Marxem nechcete mít nic společného, a já jako komunista, a vůbec, jste svým přesvědčením sociální demokrat, či antikomunista bez blíže vyhraněného ideologického zaměření?

Já se nehlásím k žádné ideologii, doktríně nebo předem hotovému a někým jiným vypracovanému světovému názoru. Nezdá se mi ani, že bych patřil k tomu či onomu konkrétně profilovanému a ideologicky sebevymezenému politickému hnutí. Jsem prostě na straně pravdy proti lži, na straně smysluplnosti proti nesmyslu, na straně spravedlnosti proti nespravedlnosti, na straně pořádku proti nepořádku.

Ale hlásíte se, a také to ve vašem programu vyjadřujete, k pluralitní demokracii, a tedy i k systému koaliční vlády. Čili máte určitý vyhraněný ideologický a politický názor, ale víte, co mě ve vašem jednání s premiérem udivilo či zaskočilo? Jakým způsobem jste, promiňte, vymáhali splnění svých požadavků. Podle mého to zdaleka nebylo jednání rovného s rovným. Nemyslíte, že jste jaksi hodili etiku přes palubu?

Pokud jsme jednali tak, jak jsme jednali, dělali jsme to v zájmu našich národů. Několikrát jsme panu premiérovi řekli, že máme mnoho důvodů si myslet, že v tuto chvíli tlumočíme požadavky široké části veřejnosti nebo většiny veřejnosti, a několikrát jsme mu řekli, že je v zájmu i nás všech, aby problémy v naší zemi nepřerostly v živelné stávkové hnutí, krveprolití, ve zmatky a konfrontace. Máme-li naši společnost uspořádat demokraticky, pokojnou, slušnou, láskyplnou cestou a předejít eventuálním konfliktům, pak je třeba, aby vláda jednala rychle a určité věci nejen vyhlásila, ale opravdu uskutečňovala. Jakékoliv odkládání a zdržování by se obrátilo nejen proti nám, to jest v tomto případě proti Občanskému fóru, ale i proti vládě a celé společnosti. Znamenalo by to, že jsme my všichni situaci nezvládli.

Čili nevylučujete láskyplnou cestu, jak jste to označil?

To je můj celoživotní program.

Čas ukáže, zda je to tak či jinak. Řekněte, čím je vlastně Občanské fórum. Něco jste na toto téma řekl ve vašem nedělním televizním vystoupení, ale mě to osobně zcela neuspokojilo. Nevydáváte se za něco jiného, než ve skutečnosti jste? Tedy nikoli, že jste dobrovolné sdružení občanů a samostrukturalizace společnosti, ale spíše, a na mě to tak působí, zárodečná buňka politické strany, blíže ještě neurčeného ideového charakteru?

Já osobně, ale nejen já osobně, ale všichni zde v Laterně magice, kde sídlíme, se shodujeme na tom, že Občanské fórum je opravdu fórum. Fórum původně znamená náměstí, kam může přijít, kdo chce, a říci, co chce. Aby nemluvili všichni najednou, a tedy nikoho nebylo slyšet, musí to ovšem někdo koordinovat. To, co tu děláme, je improvizovaný a dramatický pokus o jakousi koordinaci lidového hnutí a společenského pohybu, zrcadlícího nedůvěru ve všechny existující struktury a společenské organizace.

Některý čtenář vám může namítnout, že ve vás vidí samozvaného mluvčího.

Kdyby tomu tak bylo, tak by se k nám lidé tolik nehlásili. Bez Občanského fóra a jeho koordinačního centra by vznikla nebezpečná situace pro celou společnost, protože by hrozilo nebezpečí různých konfrontací a konfliktů. Občanské fórum zároveň znamená schopnost jakési akční jednoty v krizových situacích...

Akční stávkové jednoty…

Stav stávkové pohotovosti neznamená jen připravenost k další manifestační stávce, ale i proces jakési nové sebestrukturace společnosti. Stávkové výbory se propojují, některé z nich podporují Občanské fórum, některé se stávají samostatnými Občanskými fóry. Vše je propojeno informačně, komunikačně, ale nic není centrálně řízeno.

Nejsem si tím sice tak docela jist, že nejste centrem, ale budiž. A jestliže správně rozumím, vaše působení má určitou časovou dimenzi, je časově omezeno.

Občanské fórum by mělo trvat pouze a jen do té doby, kdy ho bude zapotřebí. Jeho cílem a ideálem je skutečná pluralita. Nemělo by existovat příliš dlouho, aby se nakonec nestalo jakousi brzdou plurality. Řeknu to tak: přemosťujeme společnost od totalitního způsobu vlády ke skutečné demokracii. Velmi rychle by měly vzniknout samostatné politické jednotky a společenské subjekty, navzájem na sobě nezávislé, které potom budou zakládat skutečnou demokratickou pluralitu, po níž toužíme.

Pojďme dál. Víte, co mě zaráží? To, že zatím ve veřejném životě na různých mítincích a shromážděních včetně, ne-li především, na Letenské pláni slyšíme pouze monolog. Jeden byl vystřídán druhým, říkám si. Anebo mě uši klamou? Nebojíte se, že by se časem mohla historie opakovat?

Ten dojem nemám. V těchto chvílích, kdy zde hovoříme, jsou zástupci Občanského fóra na jednáních v Orientálním salónku Obecního domu s členem předsednictva ÚV KSČ a dalšími členy ústředního výboru. Občanské fórum nikoho z veřejného života nechce vylučovat a samozřejmě počítá se všemi komunisty. Těch komunistů je tuším 1 700 000.

Jaký je vůbec váš vztah ke komunistům, ke členům KSČ?

Je mezi nimi jistě bezpočet chytrých, nadaných, produktivních lidí, kteří museli po desítiletí mlčet tak, jako museli mlčet všichni nekomunisté.

Promiňte, že vás přerušuji, ale nemuseli mlčet. Byla to otázka i jejich odvahy.

Možná nemuseli, ale pokud promluvili, měli z toho potíže anebo nebyli slyšeni. Myslím, že našim občanům, členům strany, se dnes ulevilo stejně jako celé společnosti, protože cítí šanci, že budou slyšeni. A to je pro tuto společnost velmi důležité. Zdá se mi, že úkolem komunistů je co nejrychleji obrodit svou stranu, aby se z ní stala moderní strana, která se vzdala totalitního způsobu vlády a vstoupí do budoucího pluralitního demokratického systému tak jako každá jiná politická síla. A celá ta vzpoura, nazveme-li to dramaticky, kterou v této chvíli prožíváme a která je symbolizována Občanským fórem, není vůbec vzpourou proti komunistům, ale proti totalitnímu způsobu vlády.

Jaký jste vlastně člověk? Jste tolerantní k jiným než vlastním či příbuzným názorům? Řekněte, připustíte jinou pravdu než vlastní?

Kdyby mohly v posledních dvaceti letech vycházet v naší zemi mé knihy, veřejnost by věděla, kdo jsem. Že jsem tolerantní a po jakém světě toužím. V tuto chvíli asi není čas na to, abych to tu vysvětloval.

Proč ve vašem programu nepadlo slovo socialismus?

Protože v československém jazykovém kontextu to slovo ztratilo smysl. My prostě nevíme, co znamená. To slovo by se muselo nejprve nově definovat, stalo se totiž zaříkadlem. Všechno, co se vládnoucí skupině nelíbilo, co jí bylo nepohodlné, co si počínalo svobodně, nazvala antisocialistickým. A sama sebe identifikovala se socialismem.

Nicméně, co myslíte, má být naše společenské zřízení nadále socialistické, či nikoliv?

Na to nemůžu odpovědět právě proto, že nevím, co to znamená nebo co vy tím myslíte. Já vám mohu pouze říci, jaká je moje představa. A vy sám posuďte, jestli to nazvete socialistické, nebo ne. Podle mého mínění bychom především a hlavně měli být k sobě navzájem slušní, laskaví, napřímit se, začít se svobodně chovat, myslet i na druhé, nejen na sebe. Myslet na věci obecné.

Promiňte, ale to jsou morální, etické kategorie, které jsou platné prakticky pro všechna společenská zřízení.

Já to s dovolením dopovím. Zkrátka a dobře, na začátku všeho je jakési lidské napřímení a teprve z něho vyrůstá občanské vědomí. Tehdy se začíná společnost občansky sebestrukturovat. Vytváří spolky, organismy, samostatné jednotky apod., v nichž je vyjádřena její autentická vůle. Na tomto základě vzniká posléze politický život a politický systém.

Jak si onen systém představujete?

Jako systém demokratický a pluralitní, a to ve sféře politické i hospodářské. Praxe potvrdila, že zárukou prosperity hospodářské je autonomie hospodářských subjektů, tedy jejich pluralita, která není bez plurality politické myslitelná.

Vlastnictví není rozhodující?

Myslím, že ne. Může být státní, družstevní, akciové, samosprávné, nepochybně i soukromý sektor musí dostat svůj prostor (hlavně ve sféře služeb a drobného podnikání). Podle mého mínění není v tuto chvíli z hlediska hospodářské prosperity rozhodující typ vlastnictví, ale prosperita podniku, a tím i celé země. Prosperující hospodářství může potom zajišťovat i veškerý, abych tak řekl, sociální servis. Existuje třeba model švédský a jsou i jiné, které se osvědčily. Sociální jistoty, o které vám zřejmě v této otázce jde, poskytují svým občanům nepoměrně lépe než dosavadní systém v naší zemi. Jen prosperita umožňuje sociální jistoty.

Nicméně na to téma spravedlivého rozdělování jako jednoho ze základních atributů společenského zřízení bychom se ovšem mohli zřejmě přít. Ale to není předmětem našeho rozhovoru. Dovolte tedy poslední otázku, bude trochu hypotetická. Každý redaktor by se vás zřejmě na závěr takového rozhovoru už s ohledem na vaše postavení na politické scéně zeptal: Jste připraven přijmout některou ze státních funkcí, budete-li ovšem kandidovat a budete-li zvolen?

Vše, co dělám, dělám jako občan této země, kterému není její osud lhostejný. Svým původním povoláním jsem spisovatel, tím bych rád zůstal. Nikdy jsem neměl ambice politika, necítím se k tomu kvalifikován. Chtěl bych se vrátit do divadla. Pevně věřím a doufám, že to nebude zapotřebí a že obecný zájem, který vždy stavím nad svůj vlastní, si nevynutí nic takového, čím mne strašíte.

Děkuji vám za rozhovor.

JAN LIPAVSKÝ

neděle 3. prosinec 1989

Na sovětské válečné lodi u Malty skončilo dvoudenní jednání prezidenta USA George Bushe s předsedou Nejvyššího sovětu SSSR Michailem Gorbačovem. Po pádu berlínské zdi začaly tát ledy i ve vztazích obou velmocí. „Opouštíme jednu epochu, studenou válku, a vstupujeme do nové epochy,“ shrnul výsledek jednání Gorbačov.

Premiér Adamec oznámil složení nové vlády, 15:5. Patnáct komunistů a pět nekomunistů. Takový poměr vzbudil vlnu všeobecné nespokojenosti. Studenti, kteří se jen o několik hodin dříve rozhodli ukončit stávku, respektive přejít ke stávkové pohotovosti, stávku obnovili.

Večer se konal ve Sportovní hale Parku kultury a oddechu Julia Fučíka (dnes Tipsport Arena na Výstavišti Praha) Koncert pro všechny slušný lidi. Chystal se už před 17. listopadem pod názvem Koncert pro Kalifornii (měl být obdobou benefičních koncertů s výtěžkem pro zemětřesením postiženou Arménii pořádaných začátkem roku, tentokrát pro stejně postižený stát v USA). K účinkujícím se připojili jak nedávní exulanti Karel Kryl a Jaroslav Hutka, tak třeba Marta Kubišová či Psí vojáci. Během koncertu se na jevišti objevil i Václav Havel a přečetl text svého projevu, který měl připravený na další den.

Provolání Koordinačního centra Občanského fóra a Koordinačního výboru Verejnosti proti násiliu

Dnes, v neděli 3. prosince, dospěl velký společenský pohyb, jehož jsme všichni účastníky, k významnému bodu. Máme před sebou úkol zhodnotit to, co se stalo, a rozhodnout se, co bude dál.

Leccos důležitého se stalo. Komunistická strana byla z veřejně projevené vůle nás všech právně zbavena své vedoucí role. Parlamentní komise začala pracovat za účasti studentů. Významně se rozšířila svoboda slova.

Přesto roste v naší společnosti netrpělivost. Sílí pocit, že slova nejsou proměňována v činy rychlostí, kterou si doba žádá.

Víme, že nelze mít všechno najednou. Proč se ale formální zrušení vedoucí úlohy strany nepromítlo do složení federální vlády? Proč musí opět patnáct z dvaceti vládních funkcí patřit členům KSČ? Proč jiné strany Národní fronty jsou zastoupeny každá pouze jediným křeslem? Proč je ve vládě jen jedna žena? Nestraníků je přece v naší zemi nepoměrně více než straníků. A mezi členy KSČ je přece mnoho schopnějších lidí než ti, kteří jsou ve vládě!

V padesátých letech nebyla vedoucí role komunistické strany zakotvena v ústavě a dělo se, co se dělo. Z toho jasně plyne, že provolání a dokonce i ústavní změny samy o sobě nic nezaručují.

Koordinační centrum Občanského fóra a Koordinačný výbor Verejnosti proti násiliu se domnívají, že do příští neděle se musí stát víc. Změnu federální vlády nepovažujeme za ukončenou, a nové vládě proto nemůžeme dát zatím svou podporu.

Očekáváme, že do příští neděle bude její důkladná změna dokončena a že její personální složení bude odpovídat obecným zájmům a požadavkům. Chceme, aby ve vládě převažovali lidé mladí, čestní, nezkompromitovaní, odborně zdatní.

Očekáváme s napětím její programové prohlášení. Očekáváme, že se v něm vláda nedvojsmyslně přihlásí k úkolům, které před ní stojí, jako je záruka plné svobody projevu, zákonné zajištění práv shromažďovacího a spolčovacího, zrušení Lidových milicí a stranických organizací na pracovištích. Musí být zrušena nomenklatura na všech stupních a ve všech resortech. Vláda by měla okamžitě připravovat vládní návrh zákona, podle něhož by byl přebudován celý dosavadní systém státní správy. V dnešním systému se ani nejvzdělanější a nejchytřejší ministři nemohou dobře uplatnit.

Nestane-li se toto všechno, budeme se obávat, že vedoucí role strany byla zrušena jen na papíře.

Koordinační centrum Občanského fóra žádá předsedu vlády ČSR Františka Pitru, aby do konce týdne sestavil novou českou vládu. Ví, jaké lidi veřejnost chce, a Občanské fórum je schopno mu různé osoby doporučovat. Pět ministrů národní vlády, kteří se nejvíce zkompromitovali, nemohou v nové vládě být. Pan Pitra ví, proč jim lidé nevěří.

Občanské fórum a Verejnosť proti násiliu požádaly pana prezidenta, aby do příští neděle – Dne lidských práv – propustil všechny politické vězně a aby uvolnil svou funkci. Pevně věříme, že pochopí naléhavost těchto kroků.

Vyzýváme všechny občany ve městech i na venkově, aby svou touhu po skutečných změnách a po zárukách, že budou trvalé, vyjádřili zesílenou stávkovou pohotovostí.

Upevňujte rychle strukturu a vzájemné propojení stávkových výborů, občanských fór, akčních výborů Verejnosti proti násiliu a dalších nezávislých iniciativ! Studentstvo a kulturní obec přerušily stávku a přešly k zesílené stávkové pohotovosti, jejíž smysl samy vysvětlily.

Nepochopí-li soudobá moc volání této chvíle, vyzveme k další manifestační generální stávce na pondělí 11. prosince. Po stávkách nikdo z nás netouží, ale je to zatím bohužel jediný způsob, jak mohou občané ukázat, co chtějí a že se už nikdy nenechají oklamat změnami jen kosmetickými.

Delegace Koordinačního centra Občanského fóra a Koordinačního výboru Verejnosti proti násiliu vedly intenzivní rozhovory s předsedy všech tří vlád i s dalšími politickými činiteli. Tlumočily při nich to, co lidé dosud volali na manifestacích, podepisovali v bezpočtu rezolucí a psali na svých transparentech. Můžeme vydat autentické záznamy těchto jednání, pokud se veřejnost domnívá, že jsme jednali o ní bez ní a že jsme přistoupili na dosavadní kabinetní formy politiky. Tyto záznamy by jasně ukázaly, že jsme pouze hledali konkrétní způsoby, jak obecnou vůli proměnit ve skutečnost. Občanská fóra a akční výbory Verejnosti proti násiliu se zakládají po celé zemi, jejich podpora roste a mají stále větší vliv. Tento vliv nás zavazuje i při jednání s vládami.

Chceme, aby společenské změny probíhaly v klidu. Víme, že současné vlády jsou prozatímní a že budou mít jen omezený mandát. Naším cílem jsou svobodné volby nejpozději do července 1990. Chceme, aby cesta k nim byla pokojná. Musí to však být cesta vpřed a nikoli přešlapování na místě.

Koordinační centrum Občanského fóra a Koordinačný výbor Verejnosti proti násiliu mohou odpovědně říci, že listopadové hnutí, které inspirovali studenti, je dnes ve svých ideálech a akční schopnosti jednotnější než v předchozích dnech. Tato jednota budiž mostem, po kterém přejdeme ke skutečné pluralitě a demokracii.

Toto provolání přečte zástupce Občanského fóra zítra v 16 hodin na Václavském náměstí, aby je mohli Pražané svou přítomností podpořit.

pondělí 4. prosinec 1989

Nově jmenovaný generální ředitel Československé televize Miroslav Pavel zaslal Václavu Havlovi dopis, v němž ho informoval o založení programové rady ČST, a požádal ho, aby do rady jmenoval zástupce OF.

Představitelé členských států Varšavské smlouvy se sešli na jednání v Moskvě a ve společném prohlášení označili zástupci SSSR, Bulharska, Maďarska, NDR, Polska a Rumunska intervenci vojsk pěti zemí Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 za protiprávní, neopodstatněnou a chybnou. Československou delegaci na schůzce tvořili předseda federální vlády Ladislav Adamec, generální tajemník ÚV KSČ Karel Urbánek a tajemník ÚV KSČ Ondrej Šaling.

úterý 5. prosinec 1989

Poučen fiaskem Ladislava Adamce předložil staronový předseda české vlády František Pitra návrh složení nové vlády. Usednout v ní mělo osm členů komunistické strany, po dvou ministrech ze stran socialistické a lidové a pět nestraníků. Tedy komunisté a nekomunisté měli být zastoupeni v poměru 8 : 9. Český parlament (Česká národní rada) jeho návrh schválil a nová vláda byla oficiálně jmenována. Osmi ministrům vyjádřilo OF svou podporu, zbylých devět vzalo na vědomí.

V Koordinačním centru OF jsme se připravovali na třetí jednání s Ladislavem Adamcem. Po zkušenosti s premiérem Pitrou si Václav Havel pro jistotu napsal několik adeptů na členy vlády, ač jsme dosud stále opakovali, že nebudeme nikoho nominovat, pouze podporovat, nepodporovat či brát na vědomí. Ale situace se vyvíjela, bylo třeba reagovat rychle, neztrácet nasazené tempo. Přišli jsme do budovy Úřadu vlády přesně v dohodnutých 15 hodin. Složení delegací se dále zredukovalo: nás bylo šest, Adamce doprovázeli pouze jeho poradce Oskar Krejčí a Miroslav Pavel, který tehdy seděl na dvou židlích - stále byl premiérovým poradcem a mluvčím federální vlády, ale současně byl toutéž vládou jmenován do funkce ústředního ředitele Československé televize. Havlově důvěře se rozhodně netěšil a striktně vzato tam neměl co dělat, ale pro Adamce byl evidentně nepostradatelný. Zato tentokrát překvapivě chyběl Čalfa, který doposud vždy seděl po Adamcově levici.

Vzrušený průběh jednání byl plný nečekaných zvratů, jak dokládá nahrávka, a byli jsme jím zaskočeni. Po návratu do Aurory, tehdejšího provizorního sídla ústředí OF, jsme svolali Akční skupinu, podali zprávu o průběhu schůzky a začali ji analyzovat.

Doprostřed našeho jednání nečekaně vtrhla skupinka oblečená do pionýrských krojů. Byl to „veselý Mikuláš“ Společnosti za veselejší současnost. Předali všem rudé karafiáty a malá zrcátka s tím, že je načase se do nich podívat, protože už začínáme vypadat hrozně. Proto bychom si měli odpočinout a načerpat nové síly. Na odpočinek ovšem nebylo ani pomyšlení. Naopak problémů přibývalo. Situace byla natolik výbušná a proměnlivá, že jsem se rozhodl nahrávat ne jenom jednání delegace OF s oficiálními orgány, ale vše. Měl jsem však velký problém, neboť nebyly kazety. Nedostatek toho či onoho zboží byl pro období socialismu typický. Nyní navíc lidé houfně nahrávali tehdejší přelomové dění vysílané rozhlasem nebo si natáčeli průběh manifestací přímo na místě, takže magnetofonové kazety zcela vykoupili. Mí kolegové a pomocníci sháněli kazety marně. S těžkým srdcem jsem sáhl do svého rozsáhlého archivu hudebních nahrávek a začal přemazávat jednu kazetu po druhé. Tím jsem přišel o řadu zcela unikátních snímků především z živých koncertů, zato jsem získal autentické svědectví, jak a co se tehdy dělo.

V úterý 5. prosince jsem nahrál celkem osm kazet, každou v délce půldruhé hodiny, celkem dvanáct hodin čistého času. Ke každé nahrávce zde uvádíme pouze několik podstatných bodů, zbytek by měl být zřejmý z nahrávek samotných.

Na jednání krizového štábu OF (krizový štáb bylo nejužší grémiem KC OF, méně početným než Akční skupina) Michael Kocáb krátce před půlnocí navrhl, aby OF nominovalo na funkci prezidenta republiky Václava Havla. Havlovo stanovisko bylo zpočátku dosti odmítavé. Jak dokládají nahrávky, postupně se s touto myšlenkou smiřoval – ač nerad.

středa 6. prosinec 1989

Jednání krizového štábu v Auroře pokračovalo do ranních hodin. V půl druhé přijeli i zástupci VPN. Podle jejich sdělení se jim na Slovensku podařilo prosadit prakticky všechny své požadavky, postup KC OF jim připadal liknavý. Před pátou hodinou ranní byly do dopisu federálnímu premiérovi doplněny návrhy na členy vlády za Veřejnost proti násilí, popřípadě ze strany VPN podporované.

Pokračovala debata o osobě budoucího prezidenta republiky. Zástupci VPN se překvapivě příliš neklonili ke kandidatuře Alexandra Dubčeka, měli s ním špatné zkušenosti: „Nechceme prezidenta, ktorý plače.“ Dávali přednost herci Milanu Kňažkovi a politologovi Miroslavu Kusému. Po delší debatě se přiklonili k Václavu Havlovi jako společnému kandidátovi obou hnutí.

Domů jsme se vydali po páté hodině ranní, v devět začalo jednání s delegací ÚV KSČ v Orientálním salonku Obecního domu. Generální tajemník strany Karel Urbánek byl první (a poslední), kdo měl výhrady k nahrávání. Na chvíli jsem musel magnetofon vypnout a Urbánek nám vyprávěl o tom, že pochází z katolické rodiny, v mládí na rodné Moravě ministroval v kostele, ale to nemůže svým soudruhům říci, „protože ti by mne hnali“. Vasil Mohorita sedící vedle Urbánka byl z jeho řeči  i celkového vystupování evidentně nesvůj.

Čtvrté jednání s premiérem Adamcem bylo velice krátké. Na rozdíl od předešlé schůzky vedle něj tentokrát opět seděl Marián Čalfa. Adamec se k našim návrhům, které mu ve formě dopisu předal Michael Kocáb v osm hodin ráno, nijak nevyjádřil, pouze sdělil, že s nimi následujícího dne seznámí představitele Národní fronty.

Premiér se vyjádřil veřejně v sedm hodin večer v televizním i rozhlasovém vysílání. Řekl, že je nucen pracovat pod tlakem, že jsou na něj vznášeny nové a nové požadavky, což byla tvrzení částečně pravdivá, částečně pravdě vzdálená. O reakci na Adamcovo vystoupení jsme jednali opět do pozdních nočních hodin. Výsledkem bylo společné prohlášení OF a VPN s tím, že zveřejníme plné znění ranního dopisu premiérovi s návrhy na personální složení vlády.

čtvrtek 7. prosinec 1989

Krizový štáb OF začal jednat krátce po osmé hodině ranní. Zabýval se turbulentní situací kolem předsedy vlády Adamce, který každý den měnil svá stanoviska, ačkoliv sám předešlého dne obvinil z takového jednání představitele OF.

Během dopoledne podal premiér Adamec do rukou prezidenta Husáka demisi a doporučil mu jako svého nástupce Mariána Čalfu. Poté seznámil se svým rozhodnutím Ústřední výbor Národní fronty, jehož dva představitelé – Josef Krejčí a Martin Ulčák – byli vysláni do KC OF, aby informovali o obsahu a průběhu Adamcova vystoupení v ústředí Národní fronty. Odešli s doporučením OF řešit nastalou situaci u „kulatého stolu“, tedy v jednání, kde zasednou kromě OF představitelé hlavních politických sil v zemi.

V podvečer jednala v salonku Cukrárna Obecního domu v Praze delegace KC OF s ministrem národní obrany Vackem, který ji ujistil, že armáda v žádném případě nebude zasahovat proti obyvatelstvu.

Večer se konala v Laterně magice tisková konference KC OF a poté tisková konference Václava Havla. Zde se Havel poprvé veřejně vyjádřil k možnosti kandidovat na funkci prezidenta republiky.

Toho dne se událo ještě mnohem víc. Kromě jiného Ústřední výbor KSČ vyloučil ze strany Miloše Jakeše a Miroslava Štěpána, vláda NDR zahájila oficiální jednání s opozičními silami sdruženými v hnutí Nové fórum a v Bulharsku zformovala opozice Svaz demokratických sil.

pátek 8. prosinec 1989

Začala jednání u „kulatých stolů“. V pražském Paláci kultury, lidově zvaném Pakul nebo Lidojem, žádné kulaté stoly ovšem neměli. Zasedli jsme proto k obrovskému dlouhému stolu. OF bylo zastoupeno mohutně (celkem třinácti lidmi), čímž naznačovalo, že v sobě sdružuje mnoho politických proudů a různé segmenty občanské společnosti, v neposlední řadě stávkující studenty. Ostatní subjekty měly po dvou až třech členech. Kromě představitelů KSČ, SSM, Strany socialistické a Strany lidové se na jednání poprvé objevily dvě malé slovenské strany, které byly rovněž součástí Národní fronty: Strana slobody a Strana slovenskej obrody. Shromáždění samo sebe definovalo jako jednání rozhodujících politických sil. V 17.30 bylo jednání přerušeno a pokračovalo na stejném místě od 20.00. Výsledkem byla dohoda, že další den proběhne jednání všech přítomných subjektů s designovaným premiérem Mariánem Čalfou o složení jeho vlády. Shody bylo dosaženo i v tom, že prezidentem má být nestraník české národnosti, jelikož předsedou federální vlády bude občan slovenské národnosti a člen KSČ. Jednající se také shodli na návrhu konkrétního rozdělení ministerských postů ve vládě. Dvě slovenské strany se marně pokoušely dostat do federální vlády. Z jejich lůna se později vynořili zapřisáhlí odpůrci federace. Jistě na tom měla podíl i jejich marná snaha v Paláci kultury.

Předsednictvo ÚV KSČ s velkým zpožděním odsoudilo intervenci vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 – později než Nejvyšší sovět SSSR i pět států Varšavské smlouvy.

Prezident Gustáv Husák vyhlásil amnestii, která se vztahovala i na některé paragrafy zneužívané justicí proti politickým odpůrcům.

sobota 9. prosinec 1989

Marián Čalfa od rána postupně jednal se všemi složkami „kulatého stolu“. OF a VPN tuto sérii uzavíraly. Toto závěrečné jednání začalo v 17.00 a trvalo přes čtyři hodiny. Čalfa vyhověl téměř všem požadavkům OF a VPN, pouze s dvěma výjimkami. Odmítl návrh na funkci ministra pro národnostní menšiny a na obsazení křesla ministra vnitra ústředním tajemníkem lidové strany Richardem Sachrem. V prvním případě proto, že navrhovaný člen vlády byl Miklós Duray, Slovák maďarské národnosti, což by podle Čalfy mohlo vzbudit na Slovensku národnostní vášně, v druhém se mu evidentně nechtělo šťouchat do vosího hnízda ministerstva vnitra, kterého se, jak se nyní ukázalo, obávali nejen disidenti, ale i vládnoucí prominenti. Považoval za potřebné činnost Státní bezpečnosti nejdříve zmapovat a porozumět jí. Doslova řekl: „Ja by som to uchopil, ktoré štruktúry sú civilné, necháme tam námestníka, nech funguje, čo potrebujeme mať pod kontrolou, dostaneme pod nejakú kontrolu, premeníme, a potom namenujeme ministra vnitra...“

Po delší debatě přistoupil na to, že ministerstvo vnitra bude řídit triumvirát: premiér, jeho první náměstek Valtr Komárek a ministr bez portfeje Richard Sachr. Bezprostředně po skončení separátních jednání usedly všechny jednající strany společně, aby veřejně vyhlásily složení „vlády národního porozumění“. V následujícím neveřejném jednání se jednotliví účastníci vyjádřili k výsledkům. Až na dvě malé slovenské strany projevili všichni zúčastnění spokojenost.

neděle 10. prosinec 1989

Prezident republiky Gustáv Husák jmenoval na Pražském hradě novou federální vládu a bezprostředně poté abdikoval ze své funkce.

Na manifestaci na pražském Václavském náměstí vyhlásil herec Jiří Bartoška jménem OF a VPN kandidaturu Václava Havla do uvolněného úřadu prezidenta republiky. Naplánovaná manifestace na Václavském náměstí se stala oslavou velkého vítězství Občanského fóra. Vypuklo všeobecné nadšení.

VPN uspořádala v Bratislavě happening symbolizující návrat Československa do Evropy. Na sto tisíc lidí prošlo bez pasů a víz hraničním přechodem Bratislava-Berg do rakouského Hainburgu.

Občanské fórum získalo další místnosti v budově tzv. Špalíčku v dolní části Václavského náměstí (Jungmannovo nám. 771/9).

pondělí 11. prosinec 1989

Československo bylo první den bez prezidenta. Většina pravomocí hlavy státu přešla podle ústavy na předsedu federální vlády. Václav Havel byl v květnu podmíněně propuštěn z vězení a tato podmínka byla stanovena na dva roky. Aby mohl být řádně zvolen prezidentem, bylo třeba požádat zastupující hlavu státu o individuální milost, což Václav Havel neprodleně učinil.

Celé první patro ve Špalíčku bylo vyhrazeno týmu, který pracoval na prezidentské kampani Václava Havla. Přímá volba sice neexistovala, ale bylo naprosto nezbytné, aby byl nominant všeobecně přijatelný a žádaný. To byl úkol téměř nadlidský. Václavské náměstí sice bouřilo nadšením, když Občanské fórum navrhlo za prezidenta republiky Václava Havla, avšak na náměstí byl nepatrný zlomek všech občanů Československa. Před vyhlášením Havlovy kandidatury ho chtělo za prezidenta méně než jedno procento lidí. Havel byl donedávna pro naprostou většinu lidí zcela neznámý, popřípadě znali jenom jeho jméno, proklínané Rudým právem i celou státní propagandou. Bylo nezbytné ho lidem představit.

Nevytvářeli jsme jakéhosi umělého Havla obdařeného těmi nejvyššími ctnostmi a umem. Vyšli jsme z toho, jak jsme ho znali – jako člověka laskavého, milého, přemýšlivého, odpovědného, se smyslem pro humor. Jak ale tyto jeho rysy předvést veřejnosti?

Bylo z čeho čerpat. Dobře mohla posloužit kniha Dálkový výslech, která vyšla v roce 1986 v exilovém nakladatelství Index. V té době trvalo v Československu vydání knihy od odevzdání rukopisu minimálně dva roky. Nebyla k dispozici dnešní technika, knihy se sázely ručně. Nejdéle obvykle trval schvalovací proces, byrokratické cenzurní řízení. Tento balvan nyní odpadl, technické zázemí se však nezměnilo. Nakladatelství Melantrich nabídlo, že knihu vysadí a vytiskne, a ihned se pustilo do díla. Na výrobě pracovalo několik lidí čtyřiadvacet hodin denně. A neuvěřitelné se stalo skutkem – kniha byla na světě během deseti dnů! V tehdejší nadšené atmosféře se zdálo, že nic není nemožné.

Další záležitostí byla televize. Režisér Paul Pawlikovski natočil počátkem roku pro druhý televizní program BBC dokument Vaclav Havel: A Czech Drama. BBC Two jej odvysílala 22. února 1989 v 19.35, tedy v nejsledovanějším čase. Tento film bylo třeba od BBC získat a promítnout v Československé televizi. Po počátečních problémech se podařilo film sehnat a domluvit jeho přepravu z Londýna do Prahy.

Potřebovali jsme také výstižný a krátký slogan, který by se ke kandidatuře Václava Havla nejlépe hodil. Chtěli jsme vyjít z jeho vlastních slov. Prošli jsme jeho texty z posledních dnů a v závěru dvou projevů našli vhodné motivy. Na Letenské pláni zakončil své vystoupení zvoláním: „Pravda a svoboda musí zvítězit!“ O dva týdny později, v Den lidských práv, uzavřel projev z balkonu Melantrichu slovy: „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí!“ Vybrali jsme druhou formulaci, neboť první z nich neříkala, nač čím je třeba zvítězit.

Vytisknout plakáty s podobiznou kandidáta nebyl problém – naopak, tiskárny se samy hlásily a vytiskly plakáty zdarma. Havlův volební tým se rozjel naplno. Zároveň přinesl první oslabení Občanského fóra, neboť jeho členové se nemohli věnovat práci pro fórum.

Zájemců o uvolněné prezidentské křeslo přibývalo. KSČ navrhla Ladislava Adamce a SSM zveřejnilo svůj návrh na Čestmíra Císaře. A byl tu Alexander Dubček.

Ministr zahraničních věcí Jiří Dienstbier a státní tajemník polského ministerstva zahraničních věcí Bolesław Kulski jednali v Praze o rozvíjení vzájemné spolupráce a o mezinárodní situaci. Ministr Dienstbier rovněž telefonicky projednal s ministrem zahraničí Rakouska Aloisem Mockem možnost zrušení vízové povinnosti mezi oběma zeměmi.

Na základě rozhodnutí vlády ČSSR začaly práce na postupném odstraňování ženijně-technického zařízení na československo-rakouské hranici.

Ze strany KSČ přišla nabídka na bilaterální jednání s OF a VPN o otázkách spojených s volbou prezidenta. Václav Havel rezolutně odmítl dvoustranné jednání s komunisty. KSČ posléze přistoupila na kompromis a na schůzce v Obecním domě se sešli zástupci vedení KSČ, OF, ČSS, ČSL a SSM. Až na dvě nepřizvané slovenské strany se tedy jednalo o stejné složení jako u „kulatého stolu“ v Paláci kultury o dva dny dříve.

Václav Havel poskytl interview sovětskému listu Komsomolskaja pravda a sovětské televizi, v nichž se vyjádřil k aktuální situaci v Československu, k československo-sovětským vztahům, k členství ČSSR ve Varšavské smlouvě a k požadavku odchodu sovětských vojsk z Československa.

Interview Václava Havla pro list Komskomolskaja pravda

Jak si představujete budoucí model Československa?

Já se domnívám, že Československo by mělo být zemí demokratickou, s pluralitním politickým systémem. Domnívám se, že by mělo být zemí mírumilovnou. Domnívám se, že by mělo být i zemí s pluralitním hospodářským systémem, to znamená s paralelní existencí různých druhů vlastnictví. A především, že by mělo být zemí, která bude skýtat daleko větší sociální jistoty pracujícím než dosavadní totalitní systém.

Můžeme vidět paralely mezi děním v roce 1968 a tím, co se u vás děje dnes?

Mezi rokem 1968 a 1989 je mnoho paralel a mnoho odlišností. V roce 1968 nikdy nebyla zpochybněna vedoucí role KSČ a ten vývoj se ubíral směrem k takové dobové verzi, která se nazývala reformním komunismem. Mezitím uplynulo dvacet let v dějinách světa, v dějinách civilizace i v dějinách zemí sovětského bloku. Dnes je to spontánní vůle obyvatelstva, ale dokonce i vůle existujících politických sil, oficiálně tvořících jakousi napůl skutečnou a víc než napůl falešnou reprezentaci společnosti. Ti všichni dohromady se dnes kloní zhruba k takové perspektivě, o jaké jsem mluvil v odpovědi na první otázku. Ty rozdíly jsou v tom, že komunistická strana nemá mít nadále – a už nemá – zakotvenu svou vedoucí roli v ústavě. Ale počítá se samozřejmě s ní jako s rovnoprávným partnerem ostatních politických sil a stran v budování demokratického a sociálně spravedlivého Československa.

Jaká je vaše prognóza vývoje Evropy?

Podle mého mínění naším ideálem, o kterém už dávno mluvíme a o kterém sní celá tato země, je ideál Evropy jako přátelského společenství nezávislých národů a států s demokratickými systémy. Podle našeho mínění ideálem je Evropa v jakémsi smyslu bezpečně zaručená, ale zároveň neutralizovaná. Podle našeho mínění součástí této perspektivy je i postupné zrušení obou vojenských paktů, které politicky dělí Evropu takzvanou železnou oponou. Je nám jasné, že to je proces, který se musí dít komplexně, a že ho stěží lze dosáhnout tím, že by ta či ona země Varšavského paktu individuálně z něj vystupovala a vyhlašovala jakousi vlastní neutralitu, kterou by jí stejně nikdo nezaručil. Musí to být proces všech, na kterém budou stejnou měrou participovat jak účastnické státy Atlantického paktu, tak účastnické státy Varšavského paktu. Mám dojem, že to je v souladu s politikou pana Gorbačova. Nicméně se domníváme, že to má probíhat rychleji.

Prosím o několik slov o tom, jakou roli sehrála mládež v současném dění.

Mládež sehrála v této pokojné revoluci rozhodující roli. Mládež ji začala, protože ji začali studenti, pobouření brutálním masakrem 17. listopadu, svou studentskou stávkou. Vzápětí se k nim přidali všichni příslušníci kulturní obce a posléze celé naše dva národy. A veliká zásluha mladých lidí není jenom v tom, že s touto pokojnou a svým způsobem krásnou revolucí začali, ale i v tom, že jí vtiskli tu tvář, kterou má. To je tvář odporu k násilí, odporu k mafiánství, intrikám, nespravedlnosti, odporu k veškeré špíně a nečistotě. Že jí dali do vínku ideu lásky, míru, porozumění, přátelství. Já pevně věřím a doufám, že tato krásná tvář vydrží a že i v těch dalších fázích, které nás čekají – především v tom přechodném období ke svobodným volbám –, si politický život v Československu uchová tuto tvář.

Jak je pro vás obtížné se vyrovnat s kandidaturou na funkci prezidenta?

Já jsem svým povoláním spisovatel, a sloužím-li této společnosti jinak než psaním, pak je to proto, že vždycky jsem zájmy obecné nadřazoval nad zájmy vlastní. A kdyby se to dokonce stalo – jelikož jsem kandidátem Občanského fóra na úřad prezidenta –, i tuto službu, která mi pramálo asi dovolí psát, bych přijal. Samozřejmě s tou podmínkou, že to bude dočasné, na údobí několik měsíců, do té chvíle, kdy svobodně zvolené Národní shromáždění, jako skutečný reprezentant vůle těchto národů, regulérně zvolí nového prezidenta na pětileté prezidentské údobí. S tím, že během tohoto mezidobí mé poslání bude spíš pracovní, totiž pomáhat a nějak v rámci svých sil zaručovat pokojný vývoj ke svobodným volbám. A zároveň dát příležitost kandidátům, kteří by měli natrvalo stanout v prezidentském úřadě, na prezidentském stolci, který má velkou vážnost v naší zemi. Dát jim zároveň tím příležitost, aby během této doby se stačili náležitě profilovat, představit veřejnosti a eventuálně zjistit, jak velké přízni a důvěře se těší.

Interview Václava Havla pro sovětskou televizi

Pane Havle, ptám se vás jako kandidáta na úřad prezidenta ČSSR. Jak vidíte dnešní situaci v Československu?

Veliký společenský pohyb, který probíhal v posledních třech týdnech v Československu, vznikl po brutálním masakru studentů. Přesto celý tento pohyb se vyznačoval velkou pokojností, sebekázní, kulturou, už nebyl provázen žádným krveprolitím nebo nějakými konfrontacemi. Byl velmi dramatický, vzrušující a zdá se mi, že tento pohyb tvořil jakousi první fázi toho dění, jehož jsme nyní v Československu účastníky. Tato fáze skončila, protože bylo dosaženo mnoha významných úspěchů, které uspokojily rozhodující politické síly v Československu včetně komunistické strany, a především uspokojily československou společnost. Mezi těmito výsledky je pravděpodobně nejdůležitější abdikace prezidenta republiky a vytvoření „vlády národního porozumění“, která se setkala s obecným souhlasem a obecnou podporou a která začala včera pracovat. Díky těmto úspěchům se dnes nekonala v Československu generální stávka. Dalším úkolem, před kterým Československo stojí, je volba nového prezidenta. Pakliže tato volba dopadne opět ke spokojenosti všech rozhodujících sil a především československé veřejnosti, je tu reálná naděje, že Československo se bude pokojným způsobem ubírat ke svobodným volbám a posléze ke skutečné demokracii.

Jak si představujete budoucí vztahy mezi Československem a Sovětským svazem?

Sám za sebe i za Občanské fórum, které mě navrhlo jako kandidáta na funkci prezidenta republiky, jsme nejednou řekli, že chceme žít v přátelských vztazích se všemi státy ve světě a samozřejmě především s těmi, které mají rozhodující vliv v dnešním světě, tj. se Sovětským svazem a Spojenými státy americkými.

A jaký máte jako kandidát na prezidenta republiky názor na členství ve Varšavské smlouvě?

Naším ideálem je Evropa jako mírové společenství svéprávných národů a států. K tomu patří i idea rozpuštění bloků. Za tím samozřejmě stojíme, ale zároveň jsme realisté a chápeme, že k tomuto ideálu se nepřiblížíme jakýmkoliv samostatným vytržením z Varšavské smlouvy, touhou po nějaké okamžité a samostatné neutralitě. To je proces, který musí probíhat komplexně, v celé Evropě, a mám takový pocit, že v této chvíli je na tahu spíš Západ než Východ, aby přiblížil okamžik rozpuštění paktů.

Jaký je váš názor na eventuální odchod sovětských vojsk z Československa?

Je obecné a lidové přání, aby tato vojska odešla. Jenomže všichni rozumní lidé, a naštěstí je jich většina v naší zemi, chápou, že je nelze jen tak z ničeho nic vypudit. Je to otázka bilaterálního jednání mezi Československem a Sovětským svazem a je to i otázka jednání na půdě Varšavské smlouvy.

Studentské informační středisko v Bratislavě zveřejnilo výsledky sociologického průzkumu, který zjišťoval preference jednotlivých kandidátů na úřad prezidenta ČSSR. Na prvním místě se umístil Alexander Dubček, který získal pětkrát více hlasů než Valtr Komárek a dvacetkrát více hlasů než Václav Havel a Ladislav Adamec. Ankety se zúčastnilo pět tisíc respondentů.

úterý 12. prosinec 1989

Olga Havlová se – nerada – smířila s kandidaturou svého muže na prezidentský úřad. Z jejich domova se stalo jedno z ohnisek OF. Do bytu neustále ve dne v noci proudili lidé, nosili tiskoviny, dopisy, letáky. Když s něčím nepochodili v centru OF, šli na Engelsovo nábřeží. Olga, která byla vždy velmi háklivá na své soukromí, nyní o veškeré soukromí přišla. To pro ni nebylo vůbec snadné, a navíc se schylovalo k ještě razantnější změně.

Olga přišla navštívit náš „volební tým“ do Špalíčku. Už jsme měli k dispozici několik telefonních linek, faxy (ty předtím nikdo z nás neznal), moderní psací stroje. Náš „úřad“ se úspěšně rozběhl. Pod balkonem v prvním patře Špalíčku čekalo množství lidí. Spolu s Olgou jsme šli všem zamávat a zazvonit klíči.

Ke Dni lidských práv završilo OF své úspěšné tažení, neboť prakticky všechny jeho požadavky byly splněny. V ústavě byla zrušena vedoucí úloha KSČ, z funkcí odstoupili kompromitovaní lidé, poprvé po více než čtyřiceti letech byla jmenována vláda, v níž neměli převahu komunisté. Abdikoval prezident Gustáv Husák. Zatímco OF spolu s většinou občanů oslavovalo, vedení KSČ potichu připravovalo protiútok.

Václav Havel při jednání s předsedou české vlády Pitrou odmítl v závěrečném komuniké termín „demokratizace“ a nahradil jej slovním spojením „návrat k demokracii“. Tu nyní žádali téměř všichni a všude – v ulicích a na náměstích, na pracovištích, v rozhlase a televizi. Tehdy podobně jako dnes nebyl v očích lidí demokratičtější prostředek nežli referendum. V něm rozhodují všichni, a po letech strávených v autoritativním režimu to bylo obzvlášť lákavé.

Už den po abdikaci Gustáva Husáka a veřejném vyhlášení Václava Havla jako kandidáta OF přišlo obnovené vedení KSČ na jednání „rozhodujících politických sil“ v Obecním domě s návrhem, aby byl prezident volen referendem, a hned následující den navrhlo totéž na plenární schůzi Federálního shromáždění.

Podle našich průzkumů si jenom malé procento obyvatel země dovedlo představit Václava Havla v prezidentské roli. Když se v listopadu objevil na veřejnosti, byl většině lidí sympatický a vnímali jeho charisma. Ale prezident? Člověk, který nikdy neměl žádnou politickou funkci, nebyl v oficiálních strukturách, neměl ponětí o tom, jak to v těchto kruzích chodí? Prezidentem divadelník a bohém s dlouhými vlasy? Po vyhlášení kandidatury sice počet lidí, kteří by ho chtěli za prezidenta, vzrostl, ale stále to nebyla převaha.

Komunistický parlament, pokud by nechtěl úplně zadupat svou stranu do země, by nevolil proti přání většiny občanů. V tom byla paradoxně velká výhoda nedemokraticky zvoleného zastupitelského sboru. Při přímé volbě by bylo samozřejmě víc kandidátů, proběhla by kampaň, při níž by se štáby ostatních kandidátů snažily Havla více či méně očernit, použít proti němu mírně pozměněné argumenty a stereotypy, které proti „samozvancům a ztroskotancům“ používala celá léta stranická propaganda. Zatímco v české části federace by pravděpodobně mohl zvítězit Václav Havel, na Slovensku by měl naopak velké šance Alexander Dubček. A i kdyby součet hlasů dopadl příznivě pro Havla, nepochybně by vypukl slovensko-český spor, společnost by se rozdělila na dvě části, a to by nepřineslo nic dobrého.

Obrovským úsilím vyjednavačů OF, zejména obdivuhodným výkonem jeho nového šéfa Petra Pitharta, se dařilo sevřený útok komunistů odrážet. Problémů kolem prezidentské volby bylo více. Podle platné ústavy měl být nový prezident zvolen do čtrnácti dnů po abdikaci. Gustáv Husák odstoupil 10. prosince, čtrnáct dnů se mělo naplnit 24. prosince, tedy na Štědrý den. Tuto šibeniční lhůtu bylo nezbytné prodloužit, a to bylo možné jenom změnou ústavy, tedy ústavním zákonem.

Po ÚV KSČ konečně odsoudilo intervenci pěti států Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 i Federální shromáždění.

Slovenská národní rada jmenovala novou vládu Slovenské republiky v čele s premiérem Milanem Číčem. Usedlo v ní devět nestraníků a šest členů KSČ.

V Bratislavě projednalo zasedání Ústředního výboru Národní fronty SSR návrh kandidatury A. Dubčeka do úřadu prezidenta republiky, který podpořily Demokratická strana (bývalá Strana slovenskej obrody), Strana slobody, akční výbor KSS a představitelé všech společenských organizací sdružených v Národní frontě Slovenské republiky. Akční výbor KSS podpořil rovněž návrh, aby byl prezident ČSSR zvolen z několika kandidátů ve všelidovém hlasování. A za kandidaturu A. Dubčeka se postavilo také předsednictvo Slovenské národní rady.

Ve večerních hodinách vystoupil v Československé televizi Petr Pithart a odsoudil záměr komunistických poslanců, kteří na schůzi Federálního shromáždění navrhli urychlené přijetí ústavního zákona o referendu, na jehož základě by se měla realizovat přímá volba prezidenta republiky.

středa 13. prosinec 1989

Václav Havel se uchýlil do „skrýše“, kde si chtěl v klidu promyslet další kroky, nerušen vyčerpávajícím denním programem. Ale i nadále za ním docházely různé návštěvy a spojky se vzkazy. O několik týdnů později vyšla najevo kuriózní věc: ve „skrýši“, tedy ve vinohradském ateliéru výtvarníka Josky Skalníka, bylo instalováno odposlouchávací zařízení tajné policie, takže StB byla o tom, co se v ateliéru děje, informována ze všech nejlépe.

Na základě pokynů Václava Havla ze „skrýše“ jsem zatelefonoval do St. Gallenu Otu Šikovi, do Mnichova Lídě Rakušanové, do Paříže Pavlu Tigridovi a vyřídil jim přání Václava Havla, aby se co nejdříve objevili v Praze. Šik a Rakušanová bez váhání souhlasili, Tigrid si nebyl jist. Řekl, že musí svolat rodinnou poradu, která rozhodne o správném termínu jeho návratu do vlasti. Na mou námitku, že správný termín je právě teď, nereagoval.

Václav Havel napsal do prosincového čísla Lidových novin úvodník jako rozloučení s jejich samizdatovým obdobím. Nazval jej „Goodbye, samizdat“. Z Joskova ateliéru mi text diktovala po telefonu Eda Kriseová.

Ústav pro výzkum veřejného mínění uskutečnil orientační průzkum názorů československých občanů na volbu prezidenta republiky. Ankety se zúčastnili respondenti ze všech krajů ČSSR, muži i ženy různého věku a sociálního postavení. Více než čtyři pětiny z nich se vyslovily pro přímou volbu prezidenta republiky.

Další kolo jednání rozhodujících politických sil proběhlo v podvečerních hodinách ve Valdštejnském paláci v Praze. Ohledně způsobu volby prezidenta opět nedospěly k dohodě. Shodly se pouze na nezbytnosti rekonstrukce zastupitelských sborů a na prodloužení lhůty potřebné ke zvolení nového prezidenta.

Spor o způsob volby prezidenta pokračoval i ve Federálním shromáždění. Komunističtí poslanci, disponující v parlamentu absolutní většinou, podali návrh zákona o referendu, jehož součástí byla přímá volba hlavy státu.

Bulharští komunisté přistoupili ke zrušení vedoucí úlohy strany a začali jednat s opozicí.

Představitel KV VPN Ján Budaj odmítl výzvy k odtržení Slovenské republiky, které zaznívaly z okruhu slovenského exilu, zejména z Kanady.

čtvrtek 14. prosinec 1989

Z Kanady přiletěl Tomáš Baťa, z Curychu Ota Šik. Z Bavorska přijela autem redaktorka Rádia Svobodná Evropa Lída Rakušanová s manželem, fotografem Josefem Rakušanem.

Celostátní koordinační stávkový výbor studentů vysokých škol rozhodl o pokračování stávky vysokoškoláků za urychlené zvolení prezidenta. Studenti podporují kandidaturu Václava Havla.

Také kardinál František Tomášek podpořil kandidaturu Václava Havla na funkci prezidenta republiky.

Nový ministr zahraničních věcí Jiří Dientsbier, donedávna topič v kotelně, uspořádal první tiskovou konferenci pro domácí i zahraniční novináře. Vyhlásil na ní změnu orientace československé zahraniční politiky směrem k západním demokratickým zemím.

V odpoledních hodinách se Václav Havel setkal ve své kanceláři v budově Špalíčku s Tomášem Baťou. Kromě jiného mu doporučil, aby navštívil město Zlín, které se v té době jmenovalo Gottwaldov. Slíbil mu, že OF bude iniciovat návrat k původnímu názvu města.

Večer se konal ve Smetanově síni Obecního domu v Praze slavnostní Koncert pro OF. Česká filharmonie pod taktovkou Václava Neumanna zahrála Beethovenovu Devátou symfonii. V Ódě na radost vystoupila Gabriela Beňačková. V hledišti usedli vedle představitelů OF Tomáš Baťa, Lída a Josef Rakušanovi a Ota Šik.  

pátek 15. prosinec 1989

Stále zapeklitějším problémem se jevila volba prezidenta. Komunisté prosazovali přímou volbu a zároveň stále aspiroval na prezidentskou funkci Alexander Dubček. I kdyby se podařilo odrazit nápor KSČ z jedné strany, bylo nasnadě, že přijde jejich ofenziva ze strany druhé. Kdyby totiž nezvítězila přímá volba, volilo by prezidenta podle platné ústavy Federální shromáždění, a v něm měla KSČ nejen většinu absolutní, ale i ústavní. Komunistická strana mohla čistě technicky měnit ústavní zákony, aniž k tomu potřebovala další poslance. A měla dost hlasů na to, aby zvolila prezidenta podle svých představ.

Myšlenka, že by parlament mohl zvolit prezidentem zrovna disidenta Václava Havla, se jevila snad ještě bláhovější, než že by Havel uspěl v přímé volbě, a to zejména na Slovensku. Ještě nedávno byl Havel nepřítelem státu číslo jedna a první polovinu roku strávil ve vězeňské cele. Že by najednou tatáž strana, která donedávna vládla všemu včetně justice, a její poslanci byli ochotni učinit takovýto kotrmelec?

A za třetí tu byla kandidatura Alexandra Dubčeka. Dubček měl – zejména na Slovensku – mnohem větší volební potenciál nežli Havel. Vhodně vedená kampaň by sice mohla poměr hlasů ovlivnit, ale ne zcela zvrátit. A při volbě v parlamentu by mohl být komunistům Dubček příjemnější. Byl kdysi nejen členem jejich strany, ale přímo jejím prvním tajemníkem. Představoval by pro ně pokračování pražského jara 1968, jakousi novou variantu „socialismu s lidskou tváří“.

Samotná volba Federálním shromážděním v sobě měla zabudovanou rozbušku. Ke zvolení prezidenta bylo nutné získat dvoutřetinovou většinu ve všech třech parlamentních komorách, tedy ve Sněmovně lidu a v české a slovenské části Sněmovny národů. Kdyby slovenská komora Václava Havla za prezidenta nechtěla, lehce by jeho volbu zablokovala. Stačila by jí na to třetina poslanců této části Federálního shromáždění.

Občanské fórum řešilo nastalou situaci za pochodu, ale zdálo se, že problém je nad jeho síly a možnosti. Pomoc přišla z nečekané strany. Ozval se čerstvý premiér Čalfa, že by se chtěl sejít s Václavem Havlem. Sám, mezi čtyřma očima. Havel zprvu nabídku rezolutně odmítl s tím, že OF vždy jedná v delegaci, vše se zaznamenává a on odmítá jednat zákulisně. Byl to Petr Pithart, kdo ho přemluvil, aby na schůzku šel za předpokladu, že si Čalfu jenom vyslechne, k ničemu se nevyjádří ani nezaváže, a pak v akční skupině OF věc projednáme. Havel se tedy s Čalfou sešel na úřadu vlády. Nikoli v nějaké reprezentativní kanceláři, nýbrž v malé zastrčené místnosti v odlehlém křídle Strakovy akademie. Po schůzce Havel nepřišel do Špalíčku, jak jsme předpokládali. Místo toho svolal úzkou skupinu lidí do vinohradské „skrýše“. Tam jsme se dozvěděli, že Pithartových rad neuposlechl, protože Čalfa mu učinil nabídku, jakou nemohl odmítnout.

Čalfa Havlovi slíbil, že si celou patálii spojenou s volbou prezidenta vezme na svá bedra. Vše krok po kroku zařídí tak, aby se Havel stal před koncem roku prezidentem republiky. Náš údiv byl převeliký. Čalfu jsme vnímali jako nevýraznou, epizodní figurku. Havel si dlouho pletl jeho jméno, říkal mu „Štalfa“, „Štolfa“ nebo „ten člověk, který vždy sedí vedle Adamce a málokdy něco řekne“. Šimon Pánek Čalfovi při jednání o složení vlády národního porozumění do očí řekl, že studenti ho považují za velmi slabého premiéra. Čalfa ovšem nechtěl být pomíjivou figurou. Pochopil, že mu spadla do klína obrovská příležitost, a rozhodl se ji uchopit. Celý Čalfův plán, který nám Václav Havel vylíčil v ateliéru Josky Skalníka, si lze poslechnout z nahrávky. Shrnu jej do stručných bodů:

1. V sobotu 16. prosince večer bude mít Václav Havel v hlavním vysílacím čase projev v Československé televizi. V něm se zmíní o tom, že přijme funkci prezidenta pouze s podmínkou, že v jedné z dalších nejvyšších funkcí stane Alexander Dubček. Čalfa dostane text Havlova televizního projevu předem, aby podle něj mohl přizpůsobit připravované vládní prohlášení.

2. Alexander Dubček bude nejpozději do pondělí 18. prosince zvolen do Federálního shromáždění v některém slovenském volebním obvodu, v němž rezignoval poslanec. To zařídí první místopředseda vlády Ján Čarnogurský, který kvůli tomu odjede 16. prosince na Slovensko. V úterý 19. prosince Dubček složí poslanecký slib a jako řadový poslanec se zúčastní společné schůze obou sněmoven FS.

3. Na této schůzi vystoupí předseda federální vlády Marián Čalfa s programovým prohlášením vlády. Jeho součástí bude návrh, aby FS zvolilo prezidenta do konce roku 1989. Zároveň Čalfa navrhne jménem vlády jako jediného kandidáta na funkci prezidenta republiky pro období do svobodných voleb Václava Havla.

4. Na další schůzi obou sněmoven FS, která se uskuteční ve čtvrtek 28. nebo v pátek 29. prosince, bude nejdřív Dubček zvolen předsedou FS a následně Havel prezidentem republiky. Čalfa zajistí, aby byl celý plán ve Federálním shromáždění realizován bez časových průtahů, aby bylo FS v den volby prezidenta usnášeníschopné a aby poslanci obou sněmoven hlasovali v souladu se zájmem OF a VPN.

Jelikož dnes víme, jak tento na první pohled těžko proveditelný plán dopadl, je jasné, že si Čalfa zajistil nehynoucí zásluhy a proč tehdy přestal být vnímán nejen Václavem Havlem jako provizorní, překlenovací premiér.

Večer se Václav Havel setkal v budově Koordinačního centra OF (Špalíčku) s Manfredem Gerlachem, předsedou Státní rady NDR a předsedou Liberálně demokratické strany a poskytl rozhovor státní televizi NDR.

Předsednictvo Federálního shromáždění svolalo 18. společnou schůzi Sněmovny lidu a Sněmovny národů na úterý 19. prosince 1989. Parlament na ní měl projednat programové prohlášení vlády ČSSR a změnu ústavního zákona o československé federaci, jehož článek 62, odst. 3 měl být upraven takto: „Uvolní-li se úřad prezidenta před skončením volebního období, koná se volba nejpozději do 40 dnů.“

Předseda vlády Marián Čalfa přijal dopoledne předsedu Mezinárodní helsinské federace pro lidská práva Karla Schwarzenberga, představitele Nadace Charty 77 Františka Janoucha a amerického finančníka George Sorose. V podvečer se předseda vlády setkal s Tomášem Baťou.

Rada Městského národního výboru v Gottwaldově odhlasovala, že se město navrátí k původnímu jménu Zlín.

Hnutí Veřejnost proti násilí začalo vydávat noviny Verejnosť.

Václav Havel poskytl Československé tiskové kanceláři interview:

Kdy jste se definitivně rozhodl kandidovat na funkci prezidenta ČSSR?

Tři hodiny před tím, než jsem byl navržen na Václavském náměstí Občanským fórem a Veřejností proti násilí. Rozhodl jsem se k tomu z důvodů, které jsem už několikrát při různých příležitostech řekl, totiž proto, že jsem vždy v životě nadřazoval zájmy obecné nad zájmy vlastní. Kdybych to nedělal, tak bych býval nebyl například několik let ve vězení. Tři hodiny před tím, než ta kandidatura byla vyhlášena, jsem byl přesvědčen o tom, že je v obecném zájmu, abych ji přijal. Tato kandidatura je však od první chvíle svázána s jednou podmínkou: že nebude vržen klín mezi Alexandra Dubčeka a mě. Občanské fórum ani Veřejnost proti násilí, jeho sesterská organizace, si nepřejí, aby se komukoliv podařilo vrazit klín mezi slovenské a české voliče.

Jak jsem slyšel, ve vašem rozhodnutí hrála roli vaše žena. Vy jste ji přesvědčil, aby souhlasila?

Nepřesvědčoval jsem ji já, já nikoho nepřesvědčuji o tom, že mám být kandidátem na prezidenta, tedy ani svou ženu. Přesvědčovali ji o tom ti, kteří přesvědčili mě.

Jste známý jako dramatik, čestný člověk. Jaké podle vašeho názoru máte ještě další předpoklady, abyste mohl zastávat takovou funkci?

To je otázka, která by měla být spíše položena těm, kteří mě navrhují, než mně samému. Já mohu pouze říci, že kdybych byl prezidentem, ať tou či onou formou, s jakými podmínkami bych to spojoval, co bych dělal, jak bych si to svoje prezidentství představoval. Na tu otázku mohu odpovědět. Nemohu odpovědět na otázku, jestli jsem na tu funkci vhodný. To se musíte zeptat jiných.

Jaký je tedy váš volební program? Čím byste začal?

Snad vůbec nejdůležitější úkol, který bych měl a který bych cítil jako svou povinnost, je, v rámci možností, které by mi tento úřad dával, střežit pokojnost, mírumilovnost, důstojnost společenského pohybu, který někteří nazývají revolucí a který začal více než před třemi týdny v naší zemi. Začali ho, jak víte, studenti, ti dali této revoluci, budeme-li to tak nazývat, její krásnou tvář, kterou obdivuje celý svět. Já bych si bral jako svůj důležitý úkol, aby tato krásná tvář nebyla pošpiněna intrikami, pletichami, špínou všeho druhu.

Vy si možná vzpomínáte, že před časem Občanské fórum pozvalo na tribunu na Letenské pláni dva příslušníky pohotovostního pluku. Podařilo se, že tři čtvrtě milionu lidí se spolu s Václavem Malým modlilo Otčenáš, aby bylo těmto lidem odpuštěno. To je modelová situace, která by měla být jakýmsi vzorem pro všechno další. Souvisí s tím i to, a já bych se o to v rámci svých eventuálních možností maximálně snažil, aby v této zemi nebyl hon na nikoho. Nesmí být tudíž ani hon na komunisty. Musí být spravedlnost, ale ne msta. Komunistická strana má milion sedm set tisíc členů, všichni jsou našimi spoluobčany a je mezi nimi bezpočet lidí, kteří jsou stejní jako my ostatní, kterým jde o to, aby tato země žila v demokracii. Kteří museli dvacet let mlčet jako daleko větší počet těch zbývajících a kteří právě proto, že jsou komunisty, mají jakousi odpovědnost vyvést zemi z toho, kam ji komunistická strana dovedla. Já se domnívám, že je povinností – úkolem komunistické strany, aby se co nejrychleji obrodila, aby do nového čela postavila ty nejlepší lidi, kteří jsou přáteli nových a odpůrci starých pořádků. Stěží si umím představit, že bez potenciálu skrytého uvnitř komunistické strany by to šlo hladce.

Já jsem navržen Občanským fórem a můj program je spjat s ideály Občanského fóra. A chcete-li, mohu ty ideje zopakovat. Občanské fórum se domnívá, že by měl být, pokud možno brzy, zvolen prezident pracovní, prozatímní, nikoliv prezident-symbol. Prezident, který by poskytoval jakési záruky, že dovede tuto zemi ke svobodným volbám, z nichž svobodně vzejde nový parlament. Ten v souladu s ústavními tradicemi svobodně zvolí prezidenta na pět let.

Jaký je váš vztah k sociálním jistotám v této zemi? Většina obyvatel této země je stále ještě spojuje se slovem socialismus.

Pro mě není rozhodující, s jakým slovem jsou sociální jistoty spojovány, ale to, jaké jsou. Já si představuji, že by měly být daleko větší, než jaké poskytovalo to, co mnozí nazývají socialismem, a to, co je spojeno se čtyřicetiletou érou totalitního způsobu vlády.

Proč Občanské fórum odmítá přímé volby, i když parlament nemá jeho důvěru?

Občanské fórum odmítá referendum z mnoha různých důvodů. Jeden z hlavních je, že ohromný kredit, který naše země získala za poslední tři týdny ve světě, nesmí být znehodnocen, promarněn, ztracen. Referendum by si vyžádalo přinejmenším tři měsíce příprav. Nesmírně důležitá doba šesti měsíců do svobodných voleb, kdy se musí přestrukturovat parlament, přijmout spousta nových zákonů, přestrukturovat vláda, kdy se musí smysluplným způsobem a bez sociálních otřesů proměnit polovičatá takzvaná přestavba, chystaná předchozím režimem, ve skutečnou ekonomickou reformu. A z těchto šesti měsíců by tři byly ztraceny prezidentskou kampaní, která by byla jakousi hrou na Ameriku v zemi, která Amerikou není. Já věřím v politickou kulturu tohoto národa. Věřím, že by z toho referenda vzešel dobrý prezident. My se nebojíme, že by si národ zvolil špatného prezidenta, my se bojíme, že tři měsíce takto důležitého času – možná, že těch šest měsíců je nejdůležitějších v dějinách této země od 28. října [1918] – bude zpoloviny ztraceno tímto způsobem. Těch důvodů je více, ale myslím, že rozhovor s ČTK je něco jiného, než psát esej o referendu.

Kdybyste nebyl zvolen, jakého politika byste rád viděl na Pražském hradě?

Politika, který moc nemluví a který se dovede rychle rozhodovat, který jedná a který pracuje.

sobota 16. prosinec 1989

Přiletěl Bettino Craxi, předseda Italské socialistické strany a bývalý předseda italské vlády. S Václavem Havlem se setkal v pražském hotelu Intercontinental. Bettina Craxiho doprovázel vydavatel exilového časopisu Listy Jiří Pelikán.

Tomáš Baťa v doprovodu prvního místopředsedy vlády Valtra Komárka navštívil po padesáti letech rodné město svého otce. Občané Gottwaldova mu připravili bouřlivé uvítání. Baťa kvitoval s uspokojením, že se město vrátí k původnímu názvu Zlín. Valtr Komárek uvedl, že Baťa v brzké době převezme Dům obuvi v Praze na Václavském náměstí, který na vlastní náklady zrekonstruuje a bude v něm prodávat výrobky své firmy. Večer se Baťa sešel v Bratislavě s předsedou slovenské vlády Milanem Čičem a poté uspořádal společně s kanadským velvyslancem v Československu Barrym Mawhinneyem tiskovou besedu v bratislavském hotelu Forum.

Alexander Dubček v interview pro italské listy La Republica a lʼUnità potvrdil, že nadále kandiduje na funkci prezidenta ČSSR.

Václav Havel v rozhovoru pro britskou televizní stanici BBC uvedl, že Občanské fórum je něčím více než politickou stranou, protože je skutečným zástupcem československé společnosti. OF by mělo být pouze garantem uskutečnění svobodných voleb, do nichž by mělo vstoupit více politických stran.

Ve večerním televizním projevu Václav Havel kromě jiného řekl:

Já jsem spisovatel, kterému to nikdy nedalo a vždycky se angažoval jako občan. Nikdy jsem po žádné politické funkci netoužil. Zároveň jsem však člověk, který vždycky nadřazoval obecné zájmy nad zájmy vlastní. Kdybych to byl nedělal, nemusel jsem strávit několik let ve vězení a mohl jsem se místo toho věnovat divadlu ve světě. Je-li v obecném zájmu, abych přijal prezidentský úřad, přijmu ho. Ale se dvěma podmínkami: že bych byl oním prozatímním pracovním prezidentem, kterého teď potřebujeme, a že ten, který usedne na dobu pěti let do Masarykova křesla, vzejde až ze svobodně zvoleného Federálního shromáždění. Druhou podmínkou, kterou si kladu, je, že po mém boku, ať už v jakékoli funkci, bude stát Alexander Dubček. Je to po Milanu Rastislavovi Štefánikovi pravděpodobně nejvýznamnější muž, kterého dalo Slovensko naší zemi a světu. Nedopustím, aby se jakýmkoli temným silám podařilo vrazit klín mezi něj a mne, a tím i mezi naše dva národy.

neděle 17. prosinec 1989

Alexander Dubček představoval pro Občanské fórum vskutku zapeklitý problém. Byl to člověk, který žil dvacet let v ústraní a zapomnění, který se veřejně vynořil zdánlivě odnikud nedlouho po 17. listopadu, symbol pražského jara, v roce 1968 v Československu jednoznačně nejoblíbenější politik, miláček národa. Srdce lidí si tehdy získal svou plachostí, skromností, milým vystupováním, jimiž se od předešlých komunistických pohlavárů diametrálně lišil. Ve světě byl patrně nejznámějším novodobým slovenským politikem.

Na jedné z prvních mohutných manifestací pozdravil Alexander Dubček Pražany z melantrišského balkonu. Už při vyslovení jeho jména propukl veliký jásot, nadšení a potlesk, ozvalo se i volání Dubček na Hrad! Vypadalo to, že má cestu do prezidentské funkce otevřenou. Jaké by to bývalo pro něj historické zadostiučinění, kdyby na Pražském hradě vystřídal Gustáva Husáka, téhož Husáka, který se velkou měrou podílel na jeho pádu v roce 1969!

Když se řečníci připravovali v kancelářích přiléhajících k balkonu, Dubček vylovil z kapsy saka štos papírků, na nichž měl napsán projev. Václav Havel, hlavní dramaturg a režisér manifestací pod taktovkou OF, při pohledu na Dubčekovy papírky lehce znervózněl. Obrátil se na mne s prosbou, abych Dubčekovi diplomaticky sdělil, že tady není místo na dlouhé projevy. Ideální jsou krátké slogany a úderná zvolání. Svůj připravený projev může publikovat v zítřejším vydání deníku Svobodné slovo, který byl naším hostitelem v budově a v jehož redakci jsme měli několik přátel a příznivců.

Těžká úloha. Chabě jsem namítal, že jsem oproti světoznámému Dubčekovi utřinos, a navíc je Dubček mnohem starší než já, že nemám morální právo člověka jeho kalibru a renomé poučovat. Avšak Havel, který byl jinak vždy vzorem slušnosti, zdvořilosti a korektnosti, trval na svém. „Teď musí jít jakékoli skrupule stranou,“ pravil. „Jde o zcela zásadní věci.“

S těžkým srdcem jsem Dubčeka jemně odvedl do jedné z mála neobsazených kanceláří v blízkosti. Zavřel jsem dveře a vysvětloval mu, co mi Václav uložil. Dubček poslouchal, rozpačitě přikyvoval. Pak váhavě vložil papírky do náprsní kapsy. Vzápětí je zase vylovil. „A načo som to písal?“ optal se lítostivě. „Ten váš projev otiskne v kompletní podobě hned zítra Svobodné slovo, zkusíme je přemluvit, aby byl text na první stránce, jako úvodník. Tak si jej lidé budou moci v klidu přečíst a vnímat mnohem pozorněji nežli vestoje na náměstí.“ Podíval se na mě. „Čo je to Slobodné slovo?“ Ukázalo se, že na Slovensku je Svobodné slovo zcela neznámý pojem, a podobně je na tom i jeho vydavatel, Československá strana socialistická, o jejíž existenci na Slovensku prakticky nikdo neví.

Dubček vypadal rozpolceně. Několikrát vložil projev do kapsy a vzápětí jej zase vytáhl. Posléze usedl ke stolu a začal v papírcích škrtat. Vypadalo to nadějně. Když došel k poslední stránce, vrátil se na začátek. Chvíli přemýšlel a pak začal do vyškrtnutých pasáží vpisovat nový text. Delší, než byl ten původní.

A s tímto rozšířeným textem vstupoval posléze na balkon. A četl a četl. Když lidé nadšeně reagovali, netrpělivě čekal, pak pokračoval rovnou do potlesku či skandování, aby toho stihl přečíst co nejvíc. Nadšení na Václavském náměstí zvolna opadávalo. Nešlo jenom o formu projevu a jeho délku, ale i o jeho obsah. Byl to slovník a dikce stranických funkcionářů. Aniž si to Dubček uvědomoval, tehdy se mu doširoka otevřená dvířka na Hrad začala potichoučku uzavírat.

V OF zpočátku převládal názor, že příštím prezidentem bude Dubček, a že se tudíž není třeba otázkou obsazení prezidentské funkce zabývat. Obrat nastal poté, když nám premiér Adamec oznámil, že podá demisi a zamíří na prezidentskou pozici. V té chvíli se Občanskému fóru zrodil nový problém. Až po mnohahodinovém jednání, které je možné vyslechnout na nahrávkách z 5. a 6. prosince, a po několika hlasováních se OF většinově přiklonilo k Václavu Havlovi jako příštímu prezidentovi. Velkým překvapením pro nás bylo, když nám členové delegace VPN po svém příjezdu z Bratislavy sdělili, že oni vůbec nemají Dubčeka na prvním místě pro prezidentský post. Raději by na něm viděli profesora Miroslava Kusého nebo herce Milana Kňažka. Nakonec přistoupili na to, že společným kandidátem obou hnutí bude Václav Havel.

VPN se ocitla v nezáviděníhodné situaci. Nechtěli za prezidenta Alexandra Dubčeka, ale zároveň to nemohli říct veřejně. To by slovenský národ přestal vnímat VPN jako svého reprezentanta. Takže v otázce Dubčeka předváděli tanec mezi vejci.

Václav Havel s Dubčekem mnohokrát jednal. Pokaždé byla výsledkem nějaká dohoda. Dubček pak odjel do Bratislavy a tam při vystoupení v rozhlase či televizi mluvil úplně jinak. Byla to obtížná situace jak z hlediska politického, tak ryze lidského. Dubček se k prezidentství zcela upnul. Nemohl se vzdát představy, že Husáka pokoří tím, že zrovna on ho vystřídá ve funkci prezidenta republiky. Dubčekova satisfakce však nebyla pro další vývoj podstatná. Důležitější bylo, jak se nová demokratická republika představí ve světě, jak bude nové a nezkušené vedení státu zvládat chaos spojený s transformací autoritativního státu v demokracii, s přechodem od direktivně řízeného hospodářství k tržnímu, jak se vypořádá s totalitní minulostí. Toto vedení skočilo do proudu a současně se v něm muselo naučit plavat. V tomto procesu by byl Dubček se svými bolístkami, které si chtěl zahojit, přítěží.

Na československo-rakouských hranicích se sešel ministr zahraničních věcí Jiří Dienstbier se svým rakouským protějškem Aloisem Mockem. Na následném mítinku v rakouském pohraničním městě Laa an der Thaya Dienstbier sdělil, že československá vláda zruší od 20. prosince 1989 vízovou povinnost pro občany Rakouska, podobně jako to učinila již o několik dní dříve rakouská strana pro československé občany. Poté oba ministři zahraničních věcí symbolicky přestřihli dráty hraničního zátarasu.

Vedení Klubu za demokratický socialismus Obroda prohlásilo, že nenavrhuje svého člena Čestmíra Císaře do úřadu prezidenta republiky ani jeho kandidaturu nepodporuje.

Stávkující studenti se přesně měsíc po studentské demonstraci, která rozpoutala proces politických změn v Československu, shromáždili v 16 hodin v Praze na Albertově. Spolu s dalšími občany prošli stejnou trasou jako v listopadu. Na závěr promluvil od sochy sv. Václava na Václavském náměstí student DAMU Martin Mejstřík. Připomněl, že studentská stávka potrvá tak dlouho, dokud nebude zaručena nezvratnost cesty od totality k demokracii. Zdůraznil, že studenti nyní spatřují tuto záruku v osobě Václava Havla, a vyzval vysokoškoláky z celé republiky, aby demonstrovali svůj postoj před budovou parlamentu, kde se bude v úterý 19. prosince rozhodovat o kandidátovi na budoucího československého prezidenta.

V pohraničním městě Temešvár na západě Rumunska vypukly 15. prosince protivládní demonstrace. Napětí ve městě se den ode dne stupňovalo. Proti demonstrantům byla povolána armáda s tanky a obrněnými vozy. 17. prosince rumunští vojáci postříleli na šedesát lidí v centru města, zejména před budovou Opery. Komunisté svolali do města protidemonstraci dělníků, ovšem situace se jim vykla z rukou a dělníci se připojili k demonstrantům.

pondělí 18. prosinec 1989

Telefonoval mi z Prešova Peter Rázus, vnuk slovenské spisovatelky Márii Rázusové-Martákové. Peter byl jedním z kulturních aktivistů, kteří se angažovali v mnoha městech po celé republice. Před listopadem 1989 tvořili síť místních ohnisek nezávislé kultury, organizovali koncerty povolených i nepovolených písničkářů a rockových kapel, pořádali výstavy umělců, kteří nemohli oficiálně vystavovat. Vymýšleli tisíc a jeden fígl, jak přelstít cenzory a povolovače takovýchto akcí. Velice důležitou roli sehráli v dění ve dnech po sedmnáctém listopadu, kdy byla v mimopražských oblastech velká nouze o informace. Právě tato síť posloužila k jejich šíření.

Rázus měl zvláštní nápad. Spočíval v tom, že by Václav Havel navštívil v nejbližších dnech Východoslovenský kraj, konkrétně Prešov a Košice. Byl jsem na rozpacích. Od představitelů VPN jsme totiž slýchali, že právě v tomto kraji je nejvíc podporovatelů Alexandra Dubčeka, a tudíž nejvíc odpůrců kandidatury Václava Havla. Peter však tvrdil, že tomu tak vůbec není, že tamní obyvatelé naopak vzhlížejí k Praze i k osobnosti Václava Havla s velkým respektem. Dokládal to tím, že kupř. v Košicích vznikla nikoli pobočka Veřejnosti proti násilí, nýbrž Občanské fórum. Návštěva příštího prezidenta v tomto „zapomenutém“ kraji by měla značný symbolický význam.

Projednal jsem návrh s Václavem. Řekli jsme si, že se přikloníme k úsudku člověka, který tam žije, nikoli k mínění těch, kteří to vidí zkresleně z Bratislavy. Věděl jsem, že na Petra je spolehnutí. Domluvili jsme, že se návštěva odehraje za dva dny, ve středu 20. prosince, dohodli jsme složení naší výpravy a požádal jsem organizační štáb OF, který už díky Ivanu Havlovi začal dobře fungovat, o zakoupení letenek. Měl s námi letět Saša Vondra a Miroslav Kvašňák, jehož otec, slavný fotbalista, z Košic pocházel a byl v kraji stále velice populární. Ještě bylo třeba přemluvit někoho z vedení VPN, aby se k nám přidal, případně i někoho z Originálního VideoJournalu, aby naši cestu zaznamenal.

Volali mi z redakce Rudého práva a k mému překvapení požádali o texty úvodního prohlášení Charty 77 a výzvy Několik vět. V deníku prý došlo k palácovému převratu, dosavadní šéfredaktor Zdeněk Hoření byl nahrazen liberálnějším Zdeňkem Porybným, přestávají být deníkem ÚV KSČ a stávají se novinami celé komunistické strany. Své hříchy z minulosti chtějí odčinit kromě jiného i tím, že zveřejní plné znění obou dokumentů, aby se čtenáři konečně mohli seznámit s jejich obsahem. Oba texty jsem jim dodal.

Česká národní rada zvolila za svého předsedu Jaroslava Šafaříka z Československé strany socialistické. Šafařík zastával tuto funkci již v roce 1968 po vzniku federace, a tedy i na začátku existence tohoto sněmu; na počátku normalizace byl ovšem z ČNR odstraněn. Zároveň bylo zvoleno nové předsednictvo ČNR, v němž komunisté poprvé nedisponovali většinou.

Tiskový mluvčí ministerstva národní obrany plukovník Stanislav Pohořal zveřejnil prohlášení: Chtěl bych upozornit naši veřejnost na šíření různých poplašných letáků, zejména v Brně, které oznamují, že se údajně na zítřek, tj. 19. prosince 1989, připravuje vojenský puč. S plnou odpovědností prohlašuji, že tato naprosto nezodpovědná letáková akce sleduje vyvolání paniky a strachu mezi civilním obyvatelstvem a vytváření nevraživosti vůči ČSLA. Velení armády se ostře distancuje od takovýchto akcí a odmítá uvedená nařčení. O tomto stanovisku včera informoval ministr národní obrany genplk. M. Vacek představitele OF hudebního skladatele M. Kocába při osobním setkání. Chci dodat, že ČSLA podporuje obrodný a demokratizační proces v naší vlasti.

Čestmír Císař se v televizním vystoupení vzdal své kandidatury na úřad prezidenta republiky a podpořil kandidaturu Václava Havla.

Ve 21.30 oznámil v televizním vystoupení zástupce stávkujících studentů Martin Mejstřík, že zítřejší studentská manifestace se neuskuteční před budovou Federálního shromáždění, ale na Václavském náměstí. Zdůraznil, že odkládání volby prezidenta povede ke stupňování napjaté situace. Studenti jsou pro to, aby byl prezident republiky zvolen co nejdříve, a jednoznačně podporují kandidaturu Václava Havla. Stane-li se Havel prezidentem, studenti stávku ukončí.

V Temešváru byl vyhlášen výjimečný stav. Vojáci stříleli do demonstrujících obyvatel, kteří stáli na schodech do katedrály. Poté se vojáci stáhli do kasáren. Rumunský prezident, předseda Státní rady a generální tajemník Komunistické strany Rumunska Nicolae Ceaușescu odletěl na státní návštěvu Íránu. Před odletem nařídil velitelům ozbrojených složek, aby všemi prostředky potlačili počínající lidové povstání v zemi.

úterý 19. prosinec 1989

Předseda federální vlády Marián Čalfa přednesl na společném zasedání obou sněmoven Federálního shromáždění programové prohlášení vlády a jejím jménem navrhl Václava Havla jako kandidáta do úřadu prezidenta republiky.

Je nanajvýš potrebné, aby sa v tejto dobe predovšetkým plne stabilizoval politický systém. Na základe konsenzu vznikli všetky vlády ako najvyššie výkonné orgány štátnej moci. Z parlamentov odchádzajú poslanci, ktorých nepovažujú za reprezentantov ľudu. Zostáva neobsadená funkcia prezidenta republiky. Tento úrad, ktorý historicky vznikol ako symbol našej štátnosti a bez ktorého nemožno zabezpečiť plné fungovanie štátneho i politického mechanizmu, by sa mal v záujme stability čo najskôr obsadiť.

Vláda vyvíja mimoriadne úsilie na prekonanie politickej i ústavnej krízy so želaním, aby sa prijali všetky záruky zabraňujúce návratu predchádzajúcich metód riadenia a spoločenských procesov. Preto by som chcel požiadať Federálne zhromaždenie, aby sa k tomuto úsiliu pripojilo voľbou prezidenta republiky ešte do konca tohto roku. Podľa názoru vlády Československej socialistickej republiky v súčasnej dobe nie je na dosiahnutie deklarovaných cieľov iná alternatíva voľby prezidenta Československej socialistickej republiky než voľba Václava Havla s tým, že by sa táto voľba obmedzila na dobu, než sa zíde parlament, ktorý vyjde zo slobodných volieb a vykoná novú voľbu. Týmto aktom by sme ocenili úsilie celého hnutia za mravnú obrodu spoločnosti, za nastúpenie cesty k demokratickému, dynamickému a slobodnému usporiadaniu spoločenských vzťahov v našom štáte, hnutia, na čele ktorého je Václav Havel. Vyhoveli by sme tým i prianiu nášho ľudu a potvrdili do zahraničia, že sme schopní samostatne a na potrebnej výške riešiť problémy v našej krajine.

V třináct hodin zahájil předseda parlamentu Stanislav Kukrál osmnáctou společnou schůzi obou sněmoven Federálního shromáždění. Měla na pořadu programové prohlášení vlády a návrh ústavního zákona, který měnil lhůtu ke zvolení nového prezidenta ze čtrnácti dnů na čtyřicet. V době zasedání parlamentu se na Václavském náměstí konala manifestace na podporu prezidentské kandidatury Václava Havla. Sjeli se na ni studenti z celého Československa. Průběh jednání sledovali z reproduktorů. Před vchodem do budovy FS stála jen hrstka studentů. Dvě dívky v krojích pod rozsvíceným vánočním stromkem vítaly přicházející poslance chlebem a solí.

Václav Havel pozdravil studenty stojící u sochy sv. Václava prostřednictvím audionahrávky:

Především bych se vám chtěl omluvit, že nejsem tady mezi vámi u sochy svatého Václava. Věřte mi, že mám k tomu vážné důvody. Musím sledovat průběh plenární schůze Federálního shromáždění, připravovat se na večerní tiskovou konferenci pro celý svět, kterou budu mít. Nicméně jsem blízko vás. Jsem v sídle Občanského fóra na dolní straně Václavského náměstí, a kdybyste mě chtěli vidět přímo osobně, tak podaří-li se vám od svatého Václava přesunout spořádaně k dotyčnému domu OF, rád vás z balkonu uvidím. Při sledování průběhu schůze Federálního shromáždění jsem ostatně průběžně koukal z okna, viděl jsem všechny nápisy, byl jsem ohromně dojat a potěšen vaším množstvím i tím, že se tam tolikrát objevovalo mé jméno. Tuto podporu mé osobě samozřejmě nechápu jako podporu pouze mé osobě, ale jako výraz vaší vůle, aby to všechno, co tu začalo, dobře dopadlo, a chci vám za to poděkovat. Zvlášť bych chtěl poděkovat těm studentům, co přijeli až ze Slovenska. Jistě je jich mezi vámi hodně. Já jsem včera večer uklidňoval vaše rodiče ve slovenském rádiu, aby o vás neměli strach, ale naopak byli na vás hrdí, že vaše výprava do Prahy má svůj smysl, že vytváří v Praze atmosféru, která přispívá k lepší budoucnosti obou našich národů. A k atmosféře patří, a to mne obzvlášť potěšilo, mimo jiné i jako divadelníka, že to má vše takový bezprostřední, veselý, spořádaný, ukázněný ráz, že to je jakýsi největší majáles, jaký jsme v posledních letech tady v Praze zažili.

Snad bych měl opakovat to, co jsem už víckrát řekl při různých příležitostech, ale co jste možná neslyšeli, protože nikdo dnes nemáme čas poslouchat rádio nebo televizi; snad bych měl ještě jednou říct, že nikdy nezapomenu při své práci – ať budu čímkoli – na to, že jste to byli vy, studenti, kteří nejen tuto naši pokojnou revoluci začali, ale že jste to byli vy, kteří jí vdechli tu povahu, kterou má, kteří jí vtiskli tu krásnou tvář, kterou má. Tu tvář, kterou dnes obdivuje celý svět. Pomáhejte nám všem, pomáhejme si navzájem v tom, aby si tuto tvář uchovala tato revoluce až do konce, až do svobodných voleb. Ať žije svoboda!

Poslanci schválili jak programové prohlášení vlády, tak i Havlovu kandidaturu na prezidenta. Předseda Sněmovny lidu Josef Bartončík přednesl návrh ústavního zákona na prodloužení lhůty ke zvolení nového prezidenta. Rovněž doporučil, aby prezidenta volilo Federální shromáždění veřejně v přímém televizním přenosu.

Koordinační centrum OF ve Špalíčku disponovalo několika samostatnými telefonními linkami. To byl obrovský rozdíl oproti situaci v Laterně magice, kde jsme všichni museli telefonovat z jediného telefonu umístěného v prádelně a pro oznamovací tón vytáčet na ciferníku nulu, protože to byla pouze pobočná linka napojená na ústřednu Národního divadla. Ve Špalíčku jsem měl své telefonní číslo, mohl jsem kdykoli komukoli telefonovat přímo a přímo se dalo telefonovat i k nám. Toho dne odpoledne proběhlo několik důležitých telefonických rozhovorů. Na jedné straně linky byl buď Václav Havel, nebo já, na straně druhé postupně Ján Budaj, František Vlasák, Jozef Stank, Alexander Dubček (a jeho manželka). Unikátní nahrávky těchto rozhovorů je možné si poslechnout.

Před velvyslanectvím Rumunské socialistické republiky v Nerudově ulici v Praze demonstrovali studenti vysokých škol proti krvavému potlačování protitotalitních manifestací rumunským vládnoucím režimem.

V 19.30 začala v divadle Laterna magika tisková konference. Řídil ji mluvčí OF Luboš Dobrovský a tlumočila Rita Klímová. Na první otázku, zda už došlo k dohodě mezi Václavem Havlem a Alexandrem Dubčekem v otázce prezidentství, Havel odpověděl:

S panem Dubčekem jsem v permanentním přátelském styku. Mnohokrát jsem jasně řekl, že nedopustím nikdy, aby byl mezi něho a mne vražen klín, a mnohokrát řekl on totéž. Nejde o něj a o mne, jde o vztah našich dvou národů. Velmi se omlouvám, že vám nejsem v tuto chvíli schopen říct něco víc, než jsem řekl.

Následovala otázka agentury Nová Čína:

„Ve svém projevu v Československé televizi jste řekl, že chcete, aby pan Dubček stál po vašem boku. Jakým způsobem chcete toto své přání uskutečnit? Už jste o tom s panem Dubčekem jednal?“

Vídám se s ním poměrně často, naposled v neděli. Je-li dneska úterý, tak to bylo před dvěma dny. Pokud jde o první část otázky, tak bych znovu odkázal na to, co jsem řekl předchozí tazatelce. Některá přání pro dobu nejbližší i pro dobu pozdější se podaří nejlépe splnit bohužel tehdy, když se o nich nemluví příliš brzy. Souvisí to s tím, že rozpad totalitního systému pokojnou cestou během jednoho měsíce a vytvoření demokracie není proces v historii právě obvyklý, není to proces vůbec jednoduchý, má své mnohé zvláštnosti a já pevně věřím, že já i moji přátelé, až jednou budeme mít čas, vydáme o tom mnoho svědectví v podobě dokumentárních knih, esejí, analýz a podobně.

Večer jsme ještě stihli koncert ve velkém sále Lucerny. Vystupovala na něm Marta Kubišová a mnoho dalších nám milých muzikantů. Z lóže, kde jsme koncert sledovali, promluvil do mikrofonu Ivan Martin Jirous zvaný Magor i Václav Havel.

středa 20. prosinec 1989

Předseda federální vlády Marián Čalfa a ministr zahraničních věcí Jiří Dienstbier odletěli do Moskvy. Jednali tam s předsedou sovětské vlády Valerijem Ryžkovem. Čalfa se setkal také s nejvyšším sovětským představitelem Michailem Gorbačovem. Československý zahraniční ministr se dohodl se svým sovětským protějškem Eduardem Ševardnadzem na zahájení rozhovorů o odsunu sovětských jednotek z Československa.

Václav Havel rovněž zamířil na východ. Od domu na Engelsově nábřeží jsme odjížděli ve tři čtvrtě na šest, letadlo odlétalo z Ruzyně v 7.50. Pravidelná linka letěla do Košic s mezipřistáním v Bratislavě. Na bratislavském letišti se měla uskutečnit krátká schůzka s Alexandrem Dubčekem, na niž měl přijet i tehdejší místopředseda Federálního shromáždění Jozef Stank. Po přistání jsme zjistili, že Dubček v salonku není. Slovenská strana zajistila auta, kterými nás poněkud zběsilou jízdou dovezla do Vlčkovy ulice, kde Dubček bydlel. Přijal nás mile, hlas měl stále ochraptělý. Jako pokaždé po chvilce manévrování souhlasil s tím, že se Havel stane prezidentem a on předsedou federálního parlamentu. Rozhovor jsem i tentokrát nahrával na magnetofon. Další šílenou jízdou jsme se vrátili na letiště. Přidal se k nám Milan Kňažko, odlétali jsme s mírným zpožděním po deváté hodině.

Z košického letiště jsme zamířili do Východoslovenských železáren. Návštěva byla zpočátku poněkud tristní. Havlovi nabídli ochrannou přilbu, kterou odmítl. Kráčel kolem vysokých pecí neprodyšně obklopen hradbou lidí v montérkách, do nichž se oblékli vedoucí pracovníci závodu. Dělníky drželi ve značné vzdálenosti. Havel chvíli poslouchal povídání generálního ředitele železáren o tom, jak podnik plní plán osmé pětiletky a jaké má při tom těžkosti. Na to ovšem Havel příliš zvědavý nebyl. Navíc se aranžmá nápadně podobalo předlistopadovým obrázkům v novinách a televizi po návštěvě vysokých stranických a státních představitelů, kteří „zavítali mezi pracující, aby se seznámili s jejich problémy“. Bylo evidentní, že i dělníci by se rádi k Havlovi dostali. Podařilo se jim prodrat blíž, Havel se vyprostil z krunýře úředníků a vyrazil k nim. Jejich nadšení neznalo konce. Vyjadřovali mu podporu a velkou přízeň.

Po obědě v Košicích jsme se vydali připravenými auty do Prešova. Václav Havel, já, Saša Vondra, Mirek Kvašňák a Pavel Kačírek z Originálního Videojournalu, který naši cestu zaznamenával na kameru. Rovněž jel s námi Michal Ningr, Havlův věrný osobní strážce, civilista s výcvikem v džudu. Václava Havla začal chránit brzy po vzniku OF a vydržel u něho s krátkou přestávkou až do konce Václavova života.

V Prešově na nás čekalo v natřískané sportovní hale ohromné množství lidí. Havel vyzval přítomné k minutě ticha k uctění zraněných lidí v Rumunsku. Poté odpovídal na dotazy z publika. Otázky přicházely písemně, my jsme je rychle třídili podle témat a posouvali po stole směrem k Milanu Kňažkovi. Ten celý mítink moderoval a na některé otázky sám odpovídal. Občas se dostal ke slovu Saša Vondra. Na dotaz, jak vidí budoucnost Občanského fóra, Havel odpověděl:

Pokud jde o OF, tak v tuto chvíli mohu těžko odhadovat, jaké bude jeho postavení po svobodných volbách. Nicméně do svobodných voleb se mi zdá, že OF bude nezávislá iniciativa, která doporučuje nebo podporuje různé společenské skupiny a politické strany, které budou do svobodných voleb vstupovat. Jiné politické síly nepodpoří či k nim zaujme indiferentní vztah. Rozhodně se ale OF nezformuje v předvolebním období do politické strany.

Jiná otázka zněla: „Aká bude záruka demokracie, ak budete za prezidenta zvolený, pán Havel?“

Zárukou demokracie stěží může být jeden jediný člověk, byť by byl v nejvyšším úřadě. Záruky demokracie musí být v celém souboru zákonů, v celém politickém klimatu, v mezinárodních vztazích, a především a hlavně ve vědomí každého z nás.

Na dotaz „Ako by sa dalo pomôcť rumunským ľuďom?“ Václav Havel na mítinku odvětil:

Už asi před dvěma nebo třemi lety Charta 77 jako první vyzvala evropskou veřejnost k mezinárodnímu dni solidarity s rumunským lidem. Bylo to ještě v době, kdy Rumunsko nepřišlo do módy, kdy se nezačalo v Evropě ještě vědět a mluvit o Ceaușeskově plánu zbuldozerizování jeho země. My jsme na to Rumunsko mysleli trvale a permanentně, a nyní, kdy budeme mít pravděpodobně větší vliv na československou politiku, budeme moci dělat i více pro Maďary a Rumuny na území Rumunska.

Já vám za sebe a osobně mohu říct, že kdyby mne Federální shromáždění zvolilo prezidentem této republiky, tak bych ihned tentýž den věnoval na pomoc zraněným v Rumunsku tři sta padesát tisíc, které stojí recepce na oslavu volby nového prezidenta. Pokusil bych se zajistit, aby tyto peníze dostali skutečně ti, jimž jsou určeny, a nezůstaly za Drákulovými nehty. A tentýž den bych zbavil pana Ceaușeska všech státních vyznamenání, která v Československu dostal.

Lidé v Prešově ocenili Havlovo bezprostřední a neformální vystupování i jeho smysl pro humor, na jaký nebyli u státních představitelů zvyklí. Setkání ve sportovní hale ukončil společný zpěv československé státní hymny.

Z Prešova jsme jeli zpátky do Košic. Košické hlavní náměstí bylo zcela plné. Při vystupování z auta před Státním divadlem lidé skandovali: „Havel na Hrad! Havel na Hrad!“ Řečníci mluvili z balkonu divadelní budovy. Začátek i konec setkání orámoval společný zpěv československé hymny. Atmosféra byla úžasná a troufám si říct, že takovou jsme nikdy předtím ani potom nezažili. Tentokrát vyzval k minutě ticha za trpící v Rumunsku Milan Kňažko. Václav Havel zopakoval, že po svém případném zvolení má v úmyslu zrušit recepci na Hradě a věnovat ušetřené peníze obětem masakru v Rumunsku. Slíbil Košičanům, že Alexander Dubček bude mít v nově se rodícím demokratickém Československu důstojné postavení. V podstatě neřekl nic zvláštního, víceméně zrekapituloval průběh naší návštěvy na východním Slovensku. Ale sklízel neutuchající ovace, jako by už byl prezidentem. V centru kraje, který byl podle Jána Budaje „baštou kandidatury Alexandra Dubčeka“.

Krátce po osmé hodině večerní jsme odlétali. Na palubě letadla vládla veselá a uvolněná atmosféra. Spolucestující byli velmi překvapeni, když zjistili, kdo s nimi letí. Dávali Václavu Havlovi k podpisu všechno možné včetně občanských průkazů. Havel chvíli vzdoroval, že je to úřední listina a že do ní může zapisovat jenom pověřená osoba. Posléze ustoupil, a nejenže se do občanek podepisoval, ale k podpisu jsme přidávali čerstvé razítko Občanského fóra, které jsem vezl s sebou.

Při hodnocení naší návštěvy na východním Slovensku jsme se shodli na tom, že to byl obrovský úspěch. Bez přehánění by se mohla tato cesta označit jako triumfální. Ukázalo se, že sýčkování bratislavské VPN o východním Slovensku jako o dubčekovské baště bylo mylné. A jelikož návštěvu v Košicích natáčela a vysílala Československá televize, muselo být i skeptikům jasné, že Václav Havel má velkou podporu také na Slovensku.

Doma pozdě v noci jsem zjistil, že kazetu, na níž jsem nahrával bratislavské setkání s ochraptělým Alexandrem Dubčekem, jsem omylem přemazal nahrávkou prešovského mítinku. Škoda.

V tomtéž dni se v budově Federálního shromáždění konala komorní schůzka, kde se domlouvaly náležitosti související s volbou prezidenta. Tedy samotný ceremoniál, okruh pozvaných hostů, průběh přijímání gratulací po volbě. Hovořilo se i o tom, že Václav Havel odmítá pořádat po volbě slavnostní recepci. Schůzky se účastnil vedoucí Kanceláře prezidenta republiky František Šalda spolu s vedoucím kanceláře Federálního shromáždění. Budoucí hlavu státu zastoupili Jiří Křižan a Zdeněk Jičínský.

Pražské nakladatelství Melantrich vydalo knihu Václava Havla Dálkový výslech. Ta vyšla na tehdejší dobu v rekordním čase – výroba trvala pouhých devět dní.

Povstalci ovládli Temešvár a protesty se rozšířily do dalších rumunských měst. V Kluži střílela armáda do demonstrantů a zastřelila dvacet šest lidí. Další mrtví byli ve městě Sibiu. Stále víc vojáků přebíhalo na stranu Ceauşeskových odpůrců.

Před velvyslanectvím Rumunské socialistické republiky v Praze v Nerudově ulici demonstrovalo po šestnácté hodině několik set občanů proti krutostem, které v agonii páchal diktátorský režim Nicolaue Ceauşeska na vlastním lidu.

čtvrtek 21. prosinec 1989

Dopoledne hovořil Václav Havel s francouzským filozofem a politologem André Glucksmannem. Rozhovor natáčela francouzská televize. Po třinácté hodině odjel Havel na návštěvu Kladna. Doprovázeli jej Ludvík Vaculík, Ladislav Kantor, Jiří Křižan a John Bok. V patnáct hodin začal v Kladně na náměstí mítink s občany.

V Praze byl zahájen dvoudenní mimořádný sjezd KSČ, který zvolil Ladislava Adamce předsedou a Vasila Mohoritu tajemníkem strany. Dosavadní generální tajemník Karel Urbánek se stal předsedou Ústřední kontrolní a revizní komise. Delegáti sjezdu zvolili nový ústřední výbor – ze 197 členů a kandidátů ÚV KSČ zvolených na 17. sjezdu zůstali v novém ústředním výboru jen čtyři, mezi nimi právě zvolený předseda strany Adamec a tajemník Mohorita. Sjezd se distancoval od bývalého vedení KSČ a jeho politiky a v přijatém prohlášení se omluvil „všem občanům, kteří byli postiženi neoprávněnými represemi“. Dále schválil Akční program strany, v němž se přihlásil k principům demokratického zřízení a právního státu, zrušil Lidové milice a rozhodl se zakročit proti vysokým funkcionářům strany, kteří nesli odpovědnost za předchozí politiku KSČ.

Nicolae Ceauşescu se vrátil z Íránu a nechal svolat do Bukurešti mohutné shromáždění, které bylo pro zaměstnance všech podniků a závodů ve městě a okolí povinné. Během projevu, v němž sliboval všeobecné zvýšení platů a označoval vzniklou situaci za dílo maďarského spiknutí, zesílily projevy nesouhlasu natolik, že Ceauşescu své vystoupení přímo přenášené rumunskou televizí nedokončil a z balkonu, odkud mluvil, urychleně odešel.

pátek 22. prosinec 1989

Jménem Václava Havla byl z OF zaslán telegram národům Rumunska. Dopoledne spolu jednali čelní představitelé OF a VPN ve Špalíčku. V pravé poledne se tam odehrál puč. Veselý puč. Přesněji řečeno veselý PU(N)Č v podání Společnosti za veselejší současnost. Všichni se trochu uvolnili, přinesený horký punč nás zahřál a potěšil.

Odpoledne absolvoval Václav Havel sérii interview: pro západoněmeckou televizi ARD, maďarský rozhlas i americkou televizní síť ABC News.

Prezidentská volba se kvapem blížila. Bylo třeba si připravit kroky, které budou následovat po volbě. Jedním z nich bylo rozhodnutí, kam by měla mířit první prezidentova zahraniční cesta. Václav Havel cítil potřebu mít tuto otázku předem vyřešenou. Od roku 1948 totiž všichni českoslovenští prezidenti vždy směřovali první návštěvu po svém zvolení do Moskvy. Havel se obával, že by mohlo přijít bleskurychlé pozvání od Michaela Gorbačova, což by se z diplomatických i dalších důvodů těžko odmítalo. Proto chtěl mít „v kapse“ jiné pozvání. Výběr cílové země proběhl poměrně rychle: Havel se rozhodl navštívit jako první zemi Německo. Tedy přesněji „obě Německa“, jak to tehdy označil.

Proč zrovna Německo? Václav Havel si dával velice záležet na symbolickém vyznění svých kroků. Kladl vždy velký důraz na historické souvislosti spojené s konkrétními daty či místy. Nikoli náhodou požadoval odstoupení prezidenta Husáka právě do 10. prosince, Dne lidských práv. Jak známo, bylo Německo rozděleno od roku 1948 na dvě části: Německou demokratickou republiku a Spolkovou republiku Německo. Symbolickým ztělesněním tohoto rozdělení byla berlínská zeď postavená východními Němci v roce 1961. Představovala nejenom rozdělení jednoho města či jednoho státu, ale vlastně i celé Evropy a světa. Byla jakýmsi zhmotněním tehdejší „železné opony“ oddělující demokratické západní státy a Sovětský svaz a jeho satelity.

Manfred Gerlach byl první a jedinou hlavou státu z rozpadajícího se sovětského bloku, která Václava Havla v Praze navštívila. Havel si jeho návštěvy vážil a pokládal ji za symbolickou. Zatímco obě hlavy státu rozděleného Německa – Gerlach i von Weizsäcker – potichu přešlapovaly kolem otázky znovusjednocení Německa, byl Havel hluboce přesvědčen, že dříve nebo později k němu dojít musí. Sdělil to v Praze poněkud překvapenému Gerlachovi a chystal se to říci i von Weizsäckerovi, jemuž o dva měsíce dříve napsal na popud Karla Schwarzenberga dopis, v kterém litoval poválečného odsunu Němců z Československa. Havel považoval náš vztah k Německu do budoucna za klíčový. Viděl v Německu – vedle Spojených států – jednoho z hlavních partnerů Československa po vymanění z vlivového okruhu Sovětském svazu. Chtěl přispět svým dílem nejen ke zlepšení našich vztahů se západní částí Německa, ale především ke scelení obou uměle oddělených částí jednoho státu.

Manfredu Gerlachovi by svou návštěvou oplatil jeho cestu do Prahy. Co se týče druhého Německa, chtěl jet nikoli do západního Berlína, což by se logicky nabízelo, nýbrž do Mnichova. Proč zrovna do Mnichova? Mnichov byl balvan, který ležel na česko-německých vztazích od neblahého roku 1939. V Německu je Mnichov symbolem nejkonzervativnější části země. Když se ovšem slovo Mnichov řeklo v Československu, bylo synonymem pro mnichovskou dohodu. V češtině i slovenštině se dodnes běžně píše o předmnichovské a pomnichovské republice, o tom, co se dělo před Mnichovem a po Mnichovu, o předmnichovských a pomnichovských poměrech. Havlovi bylo jasné, že s tímto bolavým místem bude v nových poměrech nutno něco udělat, a chtěl se sám angažovat v odvalení tohoto balvanu z cesty. A navíc v Mnichově sídlilo Rádio Svobodná Evropa, které jsme denně poslouchali a Václav Havel byl i pravidelným přispěvatelem této rozhlasové stanice. K Mnichovu vázala Václava Havla i pouta rodinná. Když se v roce 1952 podařilo jeho strýci Milošovi uprchnout z Československa, usadil se v Mnichově. Tam ho v roce 1966 navštívil synovec Václav a také u něj krátce pobyl. Podruhé přicestoval do Mnichova o dva roky později, tentokrát i se svým otcem. Na Milošův pohřeb.

V čtvrtém kole rozhovorů u kulatého stolu konečně dospěly „rozhodující politické síly“ k dohodě v otázce obsazení úřadu prezidenta republiky a předsedy Federálního shromáždění. Jediným kandidátem na funkci prezidenta se stal Václav Havel a na funkci předsedy Federálního shromáždění Alexander Dubček. Zároveň se jednající strany shodly na způsobu obsazování uvolněných mandátů ve Federálním shromáždění a na principech další rekonstrukce jak tohoto tělesa, tak České národní rady a Slovenské národní rady.

Ve čtrnáct hodin přišel do Špalíčku krejčí z módního salonu Adam. Ladislav Kantor zařídil, aby tento tehdy nejlepší krejčovský salon v Praze ušil Havlovi slavnostní oblek na volbu prezidenta. Na rozdíl od obecně rozšířeného mínění mohu potvrdit, že na zkoušce padl oblek Havlovi dokonale a že nohavice měly naprosto správnou délku. O hodinu později natáčela Československá televize ve Špalíčku Václava Havla do pořadu Nad dopisy diváků. Rozhovor vedla tehdy populární televizní hlasatelka a moderátorka Marta Skarlandtová. Příprava na rozhovor spojená s výběrem otázek trvala podstatně déle nežli natočení samotného rozhovoru. S Martou Skarlandtovou dorazil početný tým – kameramani, zvukaři, zakladači kazet, zaostřovači, technici… Tvrdili, že jsou všichni pro natáčení nezbytní. Bylo nám divné, že vyhlášené televize typu BBC či CNN dovedou nahrát kvalitní rozhovor i ve čtyřech lidech. Pracovníci Československé televize využili natáčení k tomu, aby mohli vidět Václava Havla zblízka.

Večer byla na rakouském velvyslanectví v Praze na Hradčanech Václavu Havlovi slavnostně předána prestižní Cena Dr. Karla Rennera, pojmenovaná po historicky prvním kancléři Rakouské republiky. Spolu s oceněným byla události přítomna jeho manželka Olga a jeho nejbližší spolupracovníci, nyní výjimečně v doprovodu svých partnerů.

Po skončení recepce na ambasádě jsme dorazili kolem desáté večer do divadla Disk v Karlově ulici. Hrály tam Václavovy a Olžiny oblíbené kapely – Půlnoc, Garáž, Psí vojáci, Ženy a další.

Zemřel Samuel Beckett, nositel Nobelovy ceny za literaturu, irský spisovatel a dramatik, jeden z největších divadelních vzorů Václava Havla. Beckett protestoval v roce 1984 proti Havlovu uvěznění tím, že napsal krátkou hru Katastrofa.

Na protest proti Ceauşeskovi vyšly v Bukurešti do ulic statisíce lidí. Dav začal dobývat budovu ústředního výboru Komunistické strany Rumunska. Nicolae Ceauşescu s manželkou uprchli z hlavního města ve vrtulníku, který byl připraven na střeše sídla strany. Vypukl ozbrojený konflikt mezi rumunskou tajnou policií a armádou. Část opozice se sdružila do Fronty národní spásy, která začala přebírat moc v zemi.

Vrtulník s manželi Ceauşeskovými přiletěl na vojenskou základnu v Targovišti, kde byli oba okamžitě zatčeni a uvězněni, protože armáda mezitím přešla zcela na stranu revoluce.

sobota 23. prosinec 1989

Civilní prokuratura převzala 20. prosince 1989 od vojenské složky Generální prokuratury ČSSR podkladový materiál k prozkoumání trestní odpovědnosti bývalého člena předsednictva ÚV KSČ a vedoucího tajemníka městského výboru KSČ v Praze Miroslava Štěpána a dalších civilních osob. Podle informací staršího prokurátora Generální prokuratury JUDr. Pavla Myslivce byl 23. prosince 1989 vzat Miroslav Štěpán do vazby. Zvláštní vyšetřovací skupina Generální prokuratury vyšetřovala jeho konání v souvislosti s událostmi 17. listopadu v Praze a byl obviněn z přípravy trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele a podle paragrafu 67, písmeno a) trestního řádu vzat do vazby (přičemž vazba byla dána důvodnou obavou, že by Miroslav Štěpán mohl vzhledem k hrozícímu vysokému trestu uprchnout nebo se skrývat, a tak se pokusit trestu vyhnout).

V Praze se konal první sněm Občanského fóra za účasti jeho krajských zástupců. Zabýval se otázkami vnitřní struktury a programového zaměření hnutí. Na Havlův návrh schválil sněm velkou většinou jeho definici: Občanské fórum nebude ani politickou stranou, ani koalicí několika stran, ale politickým hnutím, které se stane reprezentantem široké nestranické veřejnosti a garantem společenských změn.

Ministři zahraničních věcí ČSSR a SRN Jiří Dienstbier a Hans-Dietrich Genscher symbolicky přestřihli dráty na československo-německých hranicích, čímž byly zahájeny práce na odstranění hraničních zátarasů.

Večer se konala v bytě bratrů Havlových na Engelsově nábřeží velice komorní předvánoční večeře. Byli na ní Václav Havel s Olgou, Ivan Havel s Dášou a já s Jarmilou. Vařil Vavřinec Korčiš. Co uvařil, si už nepamatuji, ale jistě to bylo vynikající. Václav téměř ztratil hlas a už jenom sípal. Napsal jakousi interní deklaraci či manifest o třiadvaceti bodech. Přečetla jej Ivanova manželka Dáša. Výčet obsahoval pokyny pro nejbližší dny. Dnes si z něj pamatuji pouze osmnáctý bod, který říkal zhruba toto: „Hovoří-li Václav Havel, ostatní mlčí a nedělají hluk, aby si nemusel namáhat těžce zkoušené hlasivky.“ Když se mu po Vánocích hlas zase vrátil a na bouřlivých interních schůzích začal jeden debatér překřikovat druhého, Václav dokolečka a důrazně opakoval: „Bod osmnáct prosím, bod osmnáct!“ Většina přítomných netušila, proč zrovna osmnáct, ale brzy všichni pochopili jeho smysl.

Na bukurešťském letišti Otopeni postříleli vojáci kvůli špatné komunikaci čtyřicet svých kolegů z přijíždějícího konvoje nákladních vozů. Rada Fronty národní spásy převzala vládu v zemi a vydala rozkaz k okamžitému odevzdání všech zbraní.

neděle 24. prosinec 1989

Štědrý den. Po dlouhé době první volný den. Od neděle 19. listopadu Václav Havel a jeho nebližší spolupracovníci pracovali bez přestávky den co den včetně sobot a nedělí od časného rána do pozdní noci. Byli jsme všichni dost vyčerpaní a několik málo dní oddechu nám přišlo vhod. Bylo třeba nabrat nových sil do dalších dní.

Příslušníci jednotek rumunské tajné policie Securitate v Temešváru, kteří byli dosud věrní svrženému Nicolae Ceauşeskovi, se začali vzdávat. Během hodiny složilo zbraně čtyřicet příslušníků policie, mezi nimi také mnoho žen.

Střelba v centru Bukurešti v poledních hodinách zesílila a ve městě proběhly nejtěžší boje za poslední tři dny. Hlavními ohnisky byly mezinárodní letiště Otopeni ležící asi dvacet kilometrů od centra hlavního města, okolí budov rozhlasu a televize, náměstí před prezidentským palácem a okolí sídla ústředního výboru rumunské komunistické strany. Oddíly tajné policie Securitate věrné Ceauşeskovi si z letiště Otopeni vytvořily svůj hlavní operační štáb. Všechny mezinárodní lety do Bukurešti byly odkloněny do bulharského Burgasu.

pondělí 25. prosinec 1989

První den vánoční. V československých věznicích začaly nepokoje a protestní vystoupení vězňů.

Radu Fronty národní spásy jako představitele Rumunska oficiálně uznala většina zemí světa a z mnoha těchto zemí nabídli Rumunsku pomoc.

Nejvyšší kubánský představitel Fidel Castro rozhodl o „naléhavé pomoci Rumunsku“ a vyslal loď s dvaadvaceti tunami zdravotnického materiálu a potravin.

Nicolae Ceauşescu a jeho manželka byli odsouzeni vojenským tribunálem jmenovaným radou Fronty národní spásy k trestu smrti a bezprostředně po vynesení rozsudku zastřeleni popravčí četou.

Předsedou rady Fronty národní spásy se stal její dosavadní mluvčí a bývalý tajemník ústředního výboru Komunistické strany Rumunska Ion Iliescu, místopředsedou známý bojovník za lidská práva Dumitru Mazilu. Dekretem této rady byl předsedou vlády jmenován Petre Roman, který byl pověřen přípravou svobodných voleb. Rada se prohlásila nejvyšším orgánem státní moci v Rumunsku až do svobodných voleb, naplánovaných na duben 1990.

úterý 26. prosinec 1989

Druhý den vánoční. V Praze se konal ustavující sjezd Křesťanskodemokratické strany. Schválil programové prohlášení strany a uvedl, že tato strana bude nadále působit v rámci Občanského fóra. Předsedou byl zvolen Václav Benda.

Ministryně spravedlnosti ČSR Dagmar Burešová uvedla, že došlo k jednání se zástupci odsouzených a k řešení jejich oprávněných požadavků v nápravněvýchovných ústavech Rýnovice, Liberec-Minkovice, Mírov, Valtice, Heřmanice, Plzeň-Bory, Nové Sedlo, Říčany, Horní Slavkov, Stráž pod Ralskem, Oráčov, Libkovice, Ostrov nad Ohří, Kuřim u Brna, Vinařice a Mladá Boleslav. V duchu humanizace našeho vězeňství budou posouzeny i oprávněné požadavky odsouzených z ostatních ústavů. Šetření bude ovšem probíhat postupně, a proto ministryně spravedlnosti odsouzené požádala, aby se chovali ukázněně a v souladu s právním řádem. Nelze souhlasit s nezákonnými akcemi proti příslušníkům Sboru nápravné výchovy. Bylo by škoda, kdyby si jednotliví odsouzení neuváženými činy zmařili naděje na dobrodiní amnestie, k níž v souvislosti s volbou československého prezidenta patrně dojde.

Zpráva ČTK z 26. prosince 1989: „Kancelář Federálního shromáždění ČSSR oznamuje, že v souvislosti s volbou prezidenta Československé socialistické republiky dne 29. prosince 1989 ve Vladislavském sále budou prostory Pražského hradu přístupny veřejnosti od 12.15 h. Ve 12.45 h. přednese nově zvolený prezident z balkonu na třetím nádvoří krátký projev. Součástí volby je i akt, kdy po slibu nově zvoleného prezidenta zazní československá státní hymna, doprovázená 20 dělostřeleckými salvami. V této souvislosti sdělujeme, že přesun dělostřelecké techniky z Kunratic na Letenskou pláň v Praze se uskuteční v pátek 29. prosince od 8 h. do 8.30 h. a její návrat do posádky od 12.00 h. do 12.30 h. Součástí státního aktu volby prezidenta bude i přehlídka vojenské jednotky na třetím nádvoří Hradu a slavnostní mše ve Svatovítském chrámu za přítomnosti nově zvoleného prezidenta a účastníků zasedání Federálního shromáždění ČSSR.“

Letadlo Sboru národní bezpečnosti dopravilo do Bukurešti humanitární pomoc Občanského fóra: šest tun zdravotnického materiálu, tunu přikrývek, tři tuny konzerv a jeden a půl tuny sušeného mléka. Do Rumunska odletěli zástupci KC OF a Nezávislého tiskového střediska Jaroslav Kořán, Jan Urban, Michael Žantovský, Jáchym Topol, Jan Brabec, Jaroslav Unger a Šimon Pánek. Zástupci OF předali zásilku a navázali kontakt se zástupci Mezinárodního červeného kříže a československého velvyslanectví v Bukurešti. Letadlo odstartovalo k zpátečnímu letu v 14.22 a v 15.45 přistálo na ruzyňském letišti v Praze. V Bukurešti zůstali čtyři zástupci OF.

Dekretem rady Fronty národní spásy byla rumunská Státní bezpečnost, velení jejích jednotek a všechny podřízené orgány začleněny do struktur rumunského ministerstva obrany. Pod armádní velení se vrátily i jednotky pohraničníků, které byly krátce podřízeny ministerstvu vnitra. Pod tímto ministerstvem zůstaly již jen milice (veřejná bezpečnost), jednotky protipožární ochrany a kriminální služba.

středa 27. prosinec 1989

Domlouvání obou částí první prezidentské zahraniční cesty probíhalo velmi diskrétně. Působilo by podivně, kdyby vešlo ve známost, že ještě nezvolený Havel si už vyjednává pozvání na zahraniční prezidentskou cestu. Vše zařídil ministr zahraničí Jiří Dientsbier prostřednictvím tehdejšího západoněmeckého velvyslance Hermana Hubera. Téhož Hubera, s nímž jsem v září domlouval předání Ceny německých knihkupců Václavu Havlovi. Západoněmecký prezident Richard von Weizsäcker podle očekávání souhlasil, Havlovo rozhodnutí ho potěšilo. Podobně reagoval i Manfred Gerlach.

Václav Havel chtěl uskutečnit návštěvu „obou Němecek“ pokud možno hned. Volba prezidenta byla naplánovaná na pátek 29. prosince 1989. Prvním pracovním dnem po volbě bylo úterý 2. ledna 1990. A to byl také potichu domluvený termín německé cesty. Dopolední návštěva v Německu východním, odpolední v západním. Oficiální zpráva o pracovní návštěvě nového československého prezidenta bude vydána bezprostředně po prezidentské volbě.

Václav Havel se vyjádřil k nedávnému úmrtí irského dramatika Samuela Becketta:

Jak jsem už nejednou řekl, považuji Samuela Becketta za největšího dramatika 20. století. Tak jako na nás všechny, kteří píšeme pro divadlo, měl i na mne rozhodující vliv, byť to možná není na mých hrách na první pohled patrné. Vzhledem k Beckettově vědomé a záměrné izolaci jsem ho po dlouhá léta vnímal téměř jako jakéhosi boha dramatického nebe, s nímž nelze přímo komunikovat. O to větší byla má radost, když jsem se před lety ve vězení dozvěděl, že Samuel Beckett o mně ví, myslí na mne a dokonce mi dedikoval svou krátkou hru Katastrofa. Později jsme si vyměnili dopisy a byli ve styku pomocí prostředníků.

Je na odbornících, aby jeho význam v duchovních dějinách tohoto století analyzovali a popsali. Já bych o tomto významu také dokázal leccos říct, ale nejsem si jist, zda bych některé věci, které cítím, dokázal správně artikulovat.

Jsem rád, že se Samuel Beckett dožil tak vysokého věku, a věřím, že se na mé počínání dívá z jakéhosi zvláštního beckettovského nebe.

Československá televize vysílala na slovenském televizním okruhu projev Václava Havla k slovenským občanům:

Milí slovenští diváci,

byl jsem nedávno v Bratislavě a před několika dny ve Východoslovenském kraji. Nesluší se používat velkých slov, ale musím přiznat, že jsem byl okouzlen atmosférou, s níž jsem se u vás setkal. Nemohl jsem bohužel navštívit vaše další manifestace či mítinky, a proto se k vám krátce obracím prostřednictvím vaší národní televize. Jak víte, byl jsem navržen do funkce prezidenta kulatým stolem, u něhož jsme se setkali se zástupci různých politických sil našich obou republik, a to včetně zástupců nově vznikajících slovenských stran. Obzvlášť jsem byl šťasten, že týž kulatý stůl se shodl na tom, že jako jediného kandidáta na funkci předsedy Federálního shromáždění navrhne Alexandra Dubčeka. Řekl jsem už mnohokrát, že se s ním cítím být na jedné lodi a že si neumím představit svůj pobyt, byť krátkodobý, v jakékoliv vysoké státní funkci, aniž by byl vedle mne. Budu-li zvolen prezidentem, pak si budu pokládat za velkou čest, když složím prezidentský slib právě do jeho rukou.

Snad vás nikoho nemusím znovu ubezpečovat, že jsem přesvědčeným demokratem a že udělám vše pro to, budu-li zvolen do funkce, jak jsem to nazval, pracovního prezidenta, aby příští prezidentské volby byly také plně demokratické a nebránily nikomu, kdo si to zaslouží, aby v této čestné a významné funkci stanul. Jsem přesvědčen, že právě vy mi v této chvíli rozumíte.

V této souvislosti chci připomenout, že v dějinách česko-slovenského soužití ve společném státě byli Slováci českou stranou nejednou zklamáni. Poprvé už v době vzniku samostatného státu. Stanu-li se prezidentem, svou autoritou a vlivem budu ručit za rovnoprávnost obou republik. Zdůrazňuji, že v rámci důsledného federativního uspořádání Československa budu trvat na suverenitě slovenské republiky a využiji plně vlivu svého úřadu k tomu, aby tuto záruku skýtala i nová ústava.

Budu usilovat o to, aby oba národy respektovaly svoji svébytnost, své specifické historické a náboženské tradice. Duchovní život slovenského národa je věcí Slováků, stejně jako duchovní život v českých zemích je věcí jejich občanů. Oba národy měly ze své přirozené blízkosti vždy největší užitek, když si naslouchaly a inspirovaly se v dialogu, který byl veden v duchu vzájemné úcty, důvěry a porozumění.

Usiloval jsem o spravedlivou vzájemnost našich národů již dříve a považuji za jednu ze svých hlavních povinností pro ni udělat v budoucnosti vše, co bude v mých silách. Děkuji vám za pozornost a přeji vše dobré.

Několik dalších oficiálních záležitostí se muselo potichu připravit ještě před samotnou volbou. Ve fotografickém studiu České tiskové kanceláře v Opletalově ulici pořídili oficiální portrét prezidenta a zadali jej do tisku. Co nejdříve po volbě musí být distribuován do škol, úřadů a státních institucí. Joska Skalník přinesl návrh poštovní známky s portrétem nového prezidenta. Jejím tvůrcem byl grafik a rytec Miloš Ondráček a vytvořil ji podle čerstvého oficiálního fotoportrétu ČTK. Vrátili jsme ho s připomínkami tvůrcům.

Z ruzyňského letiště v Praze odstartovala další dvě vojenská letadla s nákladem zdravotnického materiálu a potravin pro rumunský lid.

Předseda vlády Marián Čalfa zaslal blahopřejný telegram předsedovi rady Fronty národní spásy Ionu Ilieskovi a předsedovi rumunské vlády Petre Romanovi při příležitosti jejich jmenování do funkcí.

Evropský parlament udělil Alexandru Dubčekovi Cenu Andreje Sacharova za zásluhy v oblasti prosazování lidských práv.

Na čtyřdenní návštěvu Československa přicestoval na pozvání Koordinačního centra Občanského fóra portugalský prezident Mário Soares. Přivezl s sebou padesát tisíc a jeden dar. Padesát tisíc bylo růží, tím posledním dárkem byl nový automobil značky Renault. Předal ho Václavu Havlovi jako svůj osobní dar. Řidičem vozu se stal Aleš Duda. Ten patřil do okruhu dlouholetých disidentských přátel Václava Havla. V sedmdesátých letech pracoval v Divadle Na zábradlí jako kulisák a v roce 1975 hrál v legendární inscenaci Havlovy Žebrácké opery v hospodě U Čelikovských v Horních Počernicích. Hru režíroval Dudův kolega z divadla, jevištní technik Andrej Krob. Bylo to jediné veřejné provedení Havlovy hry v Československu za celou dobu normalizace a na všechny aktéry akce – ať už herce či diváky – se potom zaměřila StB.

Do Prahy přiletěl z Paříže Pavel Tigrid. Jeho rodinná rada konečně dospěla k názoru, že těsně před volbou nového prezidenta nastal pravý čas na Tigridův příjezd. Vrátil se do vlasti po bezmála dvaačtyřiceti letech. Tigrid byl označován československou propagandou za nepřítele státu číslo jedna. Není divu. Po své emigraci chvíli vedl v Mnichově československou sekci Rádia Svobodná Evropa, později založil a řídil časopis Svědectví, v němž nesmlouvavě komentoval poměry v Československu. Státní propaganda vedla proti Svědectví urputný boj. Bylo to nejproslulejší české exilové periodikum a jeho šíření, ba i pouhé držení se v Československu trestalo vězením.

čtvrtek 28. prosinec 1989

Přípravy na prezidentskou volbu a dění bezprostředně po ní byly v plném proudu. Dopoledne proběhla v kavárně Praha na Václavském náměstí schůzka. Jejím tématem byl ceremoniál při volbě prezidenta. Kromě Václava Havla a mne se jí účastnili Jiří Křižan a Miroslav Kvašňák. Odpoledne následovala ve Špalíčku série televizních interview: nejdřív Václava zpovídala japonská televizní stanice TBC, pak druhý program francouzské televize, následoval bratislavský televizní Spravodajský týždenník, uzavíraly NBC a BBC.

Do Sněmovny národů Federálního shromáždění bylo zvoleno osm českých a dva slovenští poslanci. Mezi nimi Alexander Dubček. Celkově bylo v první vlně kooptováno třiadvacet poslanců na mandáty uprázdněné rezignací. Téhož dne byl na plenární schůzi Federálního shromáždění Alexander Dubček jednohlasně zvolen jeho předsedou. Zároveň bylo rekonstruováno předsednictvo parlamentu tak, aby v něm KSČ nedisponovala většinou a z prezidentského slibu byla vypuštěna pasáž o věrnosti socialismu.

S návrhem předstoupil na schůzi předseda Sněmovny lidu Josef Bartončík:

Vážené kolegyně, vážení kolegové, skupina poslanců – členů Československé strany lidové a Československé strany socialistické vám předkládá návrh ústavního zákona, kterým se mění ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci. Jedná se o návrh zákona, kterým se navrhuje změnit dosavadní znění slibu prezidenta republiky.

Pokud jde o návrh na změnu prezidentského slibu, jedná se v podstatě o dvě změny. Z první části prezidentského slibu proti dosavadnímu stavu se vypouští pasáž vyjádřená v původním textu „věc socialismu“ s tím, že vycházíme z toho, že v ústavě by tyto ideologické instituty neměly být v takové formě zakotveny.

Skutečnost Československé socialistické republiky zůstává i nadále ve slibu prezidenta republiky zachována.

Ve druhé části prezidentského slibu dochází ke zdůraznění skutečnosti, že naše republika je republikou, ve které žijí vedle sebe dva národy Čechů a Slováků a další národnosti. Proto do úvodu další věty je situována pasáž: „Budu dbát blaha národů a národností“ a pak následují další závazky, ke kterým se prezident hlásí.

Původní slib prezidenta zněl: „Slibuji na svou čest a svědomí věrnost Československé socialistické republice a věci socialismu. Své povinnosti budu konat podle vůle lidu a v zájmu lidu, budu dbát blaha Československé socialistické republiky a zachovávat ústavu a ostatní zákony socialistického státu.“

Nově pak zněl: „Slibuji na svou čest a svědomí věrnost Československé socialistické republice. Budu dbát blaha národů a národností v ní žijících, své povinnosti budu konat podle vůle lidu a v zájmu lidu a zachovávat ústavu a ostatní zákony.“

Změna ústavy byla schválena drtivou většinou hlasů, nyní už nikoli jednohlasně. Ve Sněmovně lidu byli proti tři poslanci, čtyři se zdrželi; v české části Sněmovny národů hlasovali proti čtyři, zdrželi se dva; ve slovenské části to dopadlo úplně stejně.

Václav Havel v rozhovoru pro vídeňský list Der Standard uvedl, že by funkci prezidenta chtěl vykonávat jen dočasně a že svoji úlohu vidí v garanci svobodných a demokratických voleb v příštím roce. Dodal, že události 17. listopadu byly klíčovým bodem a vedly k revolučním změnám, ovšem vše začalo již založením Charty 77. Její prohlášení a dokumenty jsou nyní hlavním zdrojem programu Občanského fóra. Na jinou otázku odpověděl, že ho divadlo zajímá víc než politika. Nezakrýval, že se těší, že řada jeho starších dramatických děl bude poprvé uvedena v Praze, a ocenil, že mnohá byla uvedena ve vídeňských divadlech. Havel také listu sdělil, že se neobává podobných hospodářských problémů, s jakými se nyní potýká Polsko a Maďarsko, a vyjádřil přesvědčení, že se tyto problémy v Československu úspěšně zvládnou a že se rozumně vyřeší i otázka vodního díla Gabčíkovo. O tom, zda ze zkratky ČSSR vypadne druhé „S“, rozhodne podle něj v příštím roce nově zvolený parlament. Občanské fórum je pro název Československá republika se zkratkou ČSR.

Na otázku, kterého spisovatele, skladatele a dramatika má nejraději, Václav Havel odpověděl: „Mým nejoblíbenějším spisovatelem je Franz Kafka, největším dramatikem 20. století je podle mého názoru Samuel Beckett. Pokud jde o hudbu, mám rád hudbu moderní, a zde bych jmenoval Carla Orffa.“

pátek 29. prosinec 1989

Sraz byl v devět hodin ráno v bytě Václava a Ivana Havlových. K odjezdu na Hrad byla připravena na chodníku před domem na Engelsově nábřeží tři auta. Rodinní příslušníci Václava Havla včetně jeho manželky Olgy odjeli dřív, aby mohli zaujmout vyhrazená místa ve Vladislavském sále. Deset minut po nich – v 10.35 – jsme vyjeli my. Václav Havel seděl vepředu vedle řidiče svého nového Renaultu Aleše Dudy, na zadním sedadle vedle mne tehdejší šéf Havlovy ochranky František Kollman. Příslušníci dopravní policie (tehdy ještě stále SNB) zastavili na všech křižovatkách naší trasy dopravu, abychom mohli projet bez sebemenšího zdržení, takže jsme byli na Hradě za necelých deset minut. Dojeli jsme na III. nádvoří, k vchodu pod balkonem. Tam nás uvítal vedoucí Kanceláře prezidenta republiky František Šalda a dovedl naši skupinku do své pracovny v prvním patře. Posadili jsme se před televizor a sledovali průběh volby.

Předseda federální vlády Marián Čalfa přednesl před volbou projev:

Vážený pán predseda Federálneho zhromaždenia, vážené poslankyne, vážení hostia,

posledné týždne postavili pred každého občana našej republiky povinnosť prevziať svoj diel osobnej zodpovednosti za správu vecí verejných. Študenti, umelci, robotníci, vedci i úradníci – tí všetci na uliciach i na pracoviskách spolurozhodovali o našom budúcom osude.

Východisková požiadavka dialógu všetkých politických síl krajiny postupne prenikla z Václavského námestia nielen do ostatných častí Prahy a ďalších miest, ale tiež do štátnych orgánov. Tento dialóg sa stal základom zostavenia novej vlády a stáva sa aj spôsobom práce Federálneho zhromaždenia.

Aby sa slobodný dialóg stal nepochybnou súčasťou politického rozhodovania a riadenia, je nutné dať odpoveď na stále ešte otvorenú otázku, kto bude československým prezidentom v dobe, kedy naša krajina bude završovať prechod k demokracii.

Práve dnes nastala tá chvíľa, kedy vy – poslanci Federálneho zhromaždenia svojou voľbou rozhodnete, kto bude hlavou štátu v tejto historickej dobe.

Vážené poslankyne, vážení poslanci, hlasovať o prezidentovi Československej republiky je vždy zodpovedný čin. Ak máme dnes zabrániť ústavnej a spoločenskej kríze, tri pätiny z vás musia nájsť spoločný jazyk. Iba takto preukážete, že poslanci Federálneho zhromaždenia sú schopní vyhovieť prianiu svojich voličov, čím položíte ďalší z dôležitých kameňov stavby demokratického politického režimu v našej krajine. Hlasovať o prezidentovi Československej socialistickej republiky je vždy závažný čin. Najvyšší predstaviteľ nášho štátu má rad právomocí, ktorých plnenie je predpokladom uceleného fungovania uceleného politického systému z hľadiska vnútornej i zahraničnej politiky.

Prezident ako vrcholný štátno-politický predstaviteľ stelesňuje našu suverénnu štátnosť, a to v neposlednom rade ako spoločný predstaviteľ českého a slovenského národa i ostatných národností republiky. Navyše tradícia prezidentského úradu odvodzovaná od zakladateľa novodobého československého štátu Tomáša G. Masaryka spája politické právomoci s osobnou autoritou, teda i s mravnosťou.

Hlasovať o prezidentovi Československej republiky je vždy slávnostný čin. Demokratická politická kultúra našich národov, ktoré v uplynulých týždňoch preukázali svoju životaschopnosť a silu, dá iste vyniknúť i v tejto historickej sále Pražského hradu významu, aký voľbe prezidenta prikladá každý občan našej vlasti. Dôstojne, na úrovni našich tradícií pred tvárou celého sveta môžeme dnes dokázať, že reprezentanti československého ľudu dokážu suverénne a zodpovedne riešiť všetky úlohy, ktoré pred nimi stoja.

Vážené poslankyne, vážení poslanci, v súlade s vôľou ľudu i predstaviteľov rozhodujúcich politických síl v našej krajine a podľa svojho vlastného najhlbšieho presvedčenia vám predkladám návrh, aby ste za prezidenta Československej socialistickej republiky zvolili pána Václava Havla.

Politická i umelecká aktivita pána Václava Havla je dnes už natoľko známa, že nie je potrebné návrh podrobne zdôvodňovať. Dovoľte mi preto iba uviesť hlavné dôvody, o ktoré sa predložený návrh opiera.

Pán Václav Havel je dnes najvýznamnejším predstaviteľom zápasu o mravnosť demokratickej politiky. Jeho život je príkladom človeka, ktorý stojí za svojimi názormi aj navzdor perzekúcii. Priamočiarosť jeho politickej aktivity, či už ako člena Klubu angažovaných nestraníkov v roku 1968, zakladateľa a prvého zástupcu Charty 77, či popredného predstaviteľa Občianskeho fóra, ukazuje na jeho mravnú veľkosť i na veľké skúsenosti z práce medzi ľuďmi. Tým si získal úctu všetkých, ktorí dokážu rozumne zhodnotiť charakterové vlastnosti politika modernej doby.

Mravná zásadovosť pána Václava Havla je zárukou, že demokratický dialóg zostane základom nášho novo sa formujúceho politického režimu. Práve v politickej mravnosti nového prezidenta je istota, že pozornosť verejnosti, ich predstaviteľov, sa bude sústreďovať na budúcnosť našej krajiny, na upevňovanie demokracie a nie na vybavovanie si osobných účtov pod pláštikom veľkých ideálov, ako sme tomu boli neraz svedkami v minulosti. Sama skutočnosť, že pán Václav Havel podmienil svoju voľbu zaistením slobodných volieb, s tým, že až po zvolení nového Federálneho zhromaždenia by sa mal zvoliť prezident na ústavou predpísaných päť rokov, svedčí o tom, že zostáva verný svojmu demokratickému presvedčeniu.

Pán Václav Havel je dnes jedným z najvýznamnejších predstaviteľov nielen demokratických, ale aj vlasteneckých síl tejto krajiny. Nikdy neprijal ani ponuky priateľov, ani odporúčania nepriateľov, aby odišiel do emigrácie, kde by iste mal podmienky pre pohodlnejší život.

Ako väzeň svedomia dôstojne znášal poníženie človeka zatlačeného bezduchou mocou na okraj spoločnosti iba preto, aby mohol zostať so svojím ľudom; svojimi názormi i praktickými činmi sa stal i jedným z architektov nových demokratických vzťahov Čechov a Slovákov. Zároveň ako tvorivý umelec obohacoval pokladnicu kultúry našich národov a preslávil ich talent v zahraničí.

Ako dôstojný zástupca generácie obrodencov nielen tvorivými činmi, ale i usilovnou organizátorskou prácou, či v rôznych dobách vo vedení PEN-klubu, Klubu nezávislých spisovateľov, či v čele Obce spisovateľov, rozvíjal demokratickú kultúrnu tradíciu našich národov.

Pán Václav Havel je dnes občanom našej krajiny s najväčšou medzinárodnou autoritou. Nejde iba o to, že je členom radu zahraničných PEN-klubov alebo nositeľom mnohých zahraničných či medzinárodných umeleckých cien. Ako na najvýznamnejšiu osobnosť našich demokratických kruhov sa k nemu obracajú cudzí štátnici už mnoho mesiacov. Iba človek s takýmto kreditom môže reprezentovať našu suverenitu v búrlivých integračných procesoch súčasnej Európy. Iba človeka s takýmto kreditom môžu dnes rešpektovať v demokratických krajinách ako spoľahlivého partnera pre dlhodobé dohody, ktoré zaistia bezpečný život našich národov, tešiacich sa z najhodnotnejších plodov hospodárskeho rozvoja.

Vážené poslankyne, vážení poslanci, dovoľte mi na záver vyjadriť presvedčenie, že váš hlas pre pána Václava Havla je hlasom pre zabezpečenie ľudských práv pre každého človeka v našej krajine. Je to hlas pre dôstojný a stále bohatší život ľudu našej drahej vlasti.

Ďakujem za pozornosť.

Volba prezidenta se konala ve Vladislavském sále na společném zasedání obou sněmoven Federálního shromáždění. Prezident byl volen veřejnou volbou a byl zvolen jednohlasně. To znamená, že mu dali hlas i jeho nejzarytější odpůrci. Později se objevily námitky, že to nebylo příliš demokratické a že by bývalo bylo lepší, kdyby bylo alespoň několik hlasů proti či kdyby se několik poslanců zdrželo hlasování. Tyto námitky mi připadají liché. Celé Federální shromáždění bylo nedemokraticky zvolené, všichni jeho poslanci získali své mandáty nikoli v demokratických volbách, ale ve frašce organizované komunistickou stranou jako kandidáti „jednotné kandidátky Národní fronty“. Takto utvořený parlament si mohl na demokratickou instituci hrát stěží.

Po oznámení výsledku volby jsme na televizní obrazovce viděli, jak se čerstvý předseda Federálního shromáždění Alexander Dubček v doprovodu premiéra Čalfy a vedoucího kanceláře Šaldy vypravil za zvoleným prezidentem. Za malou chvíli se u nás otevřely dveře a tato minidelegace odešla s Václavem Havlem do Vladislavského sálu. Po několika minutách se objevila na televizní obrazovce a doprovodila právě zvoleného prezidenta k pultíku, na němž ležel text prezidentského slibu:

Slibuji na svou čest a svědomí věrnost Československé socialistické republice. Budu dbát blaha národů a národností v ní žijících, své povinnosti budu konat podle vůle lidu a v zájmu lidu a zachovávat ústavu a ostatní zákony.

Václav Havel slib přečetl, podepsal, a tím se z něj stal právoplatný československý prezident, devátý prezident naší republiky od roku 1918.

Poté vyšel v doprovodu své ženy Olgy na balkon, nacházející se jenom několik kroků od místnosti, v níž jsme celou dobu volby dleli, a pozdravil občany, kteří zcela zaplnili III. nádvoří Pražského hradu.

S prvními gratulacemi přispěchali ještě ve Vladislavském sále Alexander Dubček a Marián Čalfa, následovaly gratulace ve Španělském sále a Rudolfově galerii. V obou prostorách se připravovaly gratulační skupiny – tři vlády, vedení všech tří parlamentů, diplomatický sbor, představitelé církví, odborů atd. Prezident přecházel mezi oběma sály spojovacím salonkem.

Následovalo Te Deum v katedrále svatého Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě. Celebroval kardinál František Tomášek, arcibiskup pražský.

V 15.00 se prezident setkal s vedoucími pracovníky Kanceláře prezidenta republiky v Rudolfově galerii. K našemu překvapení nám sdělili, že 20. prosince založili v prezidentské kanceláři Občanské fórum Hradu. Václav Havel jim řekl, že se nikomu nehodlá mstít a že záleží na každém, zda bude schopen a ochoten aktivně se zapojit do změn, které ve fungování a poslání kanceláře nastanou.

Nový prezident dostal přidělenou ochranu z 5. správy StB, z útvaru ochrany ústavních činitelů. Se souhlasem Jiřího Křižana ji vedl major Pavel Pávek. Novými ochránci byli Josef Zvěřina a Luboš Jedlička, z původních ochránců se začlenili bratři Petr a Pavel Králové. Michal Ningr, který byl Havlovým ochráncem před volbou, se k oficiální ochrance připojil počátkem ledna. Všichni její členové – staří i noví – se navzájem znali, chodili totiž to stejného oddílu karate.

Václav Havel napůl z legrace a napůl vážně opakovaně tvrdil, že si pojistí, aby nebyl po půl roce znova kandidován na prezidenta. Bude velice nekonvenčním prezidentem a lidé brzy pochopí, že je jenom dočasným, překlenovacím prezidentem, jelikož tak, jak to bude dělat on, se žádný prezident nechová. Předvedl to v praxi hned první den. Vpodvečer se na oslavu volby konal na Staroměstském náměstí veřejný koncert. Havel se převlékl z obleku od Adama, v němž absolvoval oficiální část dne, do džínů a svetru a zavelel ochrance, že se jede na koncert, kde vystoupí na pódiu. Ochránci zkoprněli. Považovali to za velice riskantní. Na pódiu se z něj stane snadný terč a kdokoli ho bude moci lehce zastřelit. Proto prezident na pódium v zájmu vlastní bezpečnosti jít nesmí. Václav Havel, jinak vždy zdvořilý člověk, byl naprosto rázný a nekompromisní. Řekl, že se nenechá řídit ochrankou, a že naopak ochranka se musí přizpůsobit situaci a zařídit vše tak, aby zajistila jeho bezpečnost. A toho se držel po celou dobu, kterou strávil v prezidentské funkci.

Náměstí bylo zcela zaplněné. Ztěžka a pomalu jsme se prodírali davem, protože nový prezident ochrance zakázal strkat do lidí. Museli zdvořile žádat „s dovolením, prosím, s dovolením“. Nakonec jsme se propracovali až k pódiu a Václav Havel na něj vkročil. Jaké bylo překvapení, když lidé spatřili nového prezidenta v džínách, svetru a v jeho „revolučním“ kabátě! Do té doby vídali prezidenty na veřejnosti jen v obleku a kravatě. Nekonvenční revoluční prezident všechny pozdravil, odpovědí byl jásot a dlouhý potlesk.

sobota 30. prosinec 1989

Během šesti týdnů existence Občanského fóra jsme si zvykli pracovat i o víkendech. První den po zvolení prezidenta byla sice sobota, ale pro nás pracovní den. Na dopoledne bylo domluveno interview Václava Havla s německými novináři. Souviselo s tím, že hned první pracovní den po zvolení – v úterý 2. ledna – se měl vydat na první státní návštěvu, a to obou částí rozděleného Německa.

Hradní kancelář nebyla zvyklá pracovat v sobotu. Jelikož na Hradě nic nefungovalo, rozhodl prezident, že interview proběhne v Královské zahradě. V této rezidenci (které jsme později říkali „domeček“) po dobu své funkce bydlel prezident Husák.

Královská zahrada byla pro veřejnost nepřístupná a ze všech stran ji hlídali vojáci ozbrojení ostrými náboji. Stráž u vjezdu jsme museli přemlouvat, aby nám otevřela vjezdová vrata. Sdělili jsme jí, že přijedou němečtí novináři, které je třeba vpustil dovnitř. Do té doby bylo pro všechny vojáky Československé lidové armády západní Německo jedním z našich největších nepřátel. To jim vtloukali do hlavy od rána do večera. Teď měli vpustit západní Němce rovnou k prezidentovi. Netvářili se nadšeně, ale nějak se s tím museli vyrovnat.

Zařízení rezidence bylo otřesné. Na stěnách visely obrazy ve stylu socialistického realismu, nábytek byl sektorový. Václav Havel obrazy vlastnoručně svěsil a čelem ke zdi postavil na zem. Pak dorazili novináři a začal rozhovor.

Nový prezident hned odpoledne v den svého zvolení podepsal odvolání vedoucího prezidentské kanceláře Františka Šaldy a na uvolněné místo jmenoval jako „kancléře“ právníka Josefa Lžičaře. Současně oficiálně ustanovil jako své poradce Sašu Vondru a Jiřího Křižana (ostatní poradce a tajemníky jmenoval do funkcí 3. ledna). Jedna věc byla jmenovací akt, zcela jiná ovšem možnost vstupu jmenovaných do hradní kanceláře. Ta byla jedním z nejpřísněji střežených míst v republice. Ochranu zajišťovalo ministerstvo vnitra. Z pochopitelných důvodů nemohl být nikdo – kromě prezidenta – vpuštěn do prostorů Kanceláře prezidenta republiky bez průkazky opravňující k vstupu. Výroba těchto průkazů však zabrala nějaký čas, a tak nikdo z nás legitimaci neměl.

Jelikož jsem byl od rána do noci s prezidentem, do Hradu jsem se vždy bez problémů dostal spolu s ním. Ovšem ostatní prezidentovy spolupracovníky ochrana do kanceláře nevpustila, což je pochopitelné, stráž u vchodu neměla možnost ověřovat, zda je někdo poradcem či tajemníkem. Hlídači měli striktní rozkazy, jejichž porušení se přísně trestalo.

Václav Havel měl své privátní vizitky s adresou pražského bytu, chalupy na Hrádečku a domácím telefonním číslem. Pod čarou byla uvedena jako „kontakt“ moje adresa s domácím telefonem. Vytištění vizitek zařídil krátce po mém nástupu do privátní tajemnické funkce grafik Joska Skalník.

V naší poněkud kuriózní situaci přišly vizitky vhod. Václav na jejich rub vždy napsal jméno dotyčného, k němu „vpustit do Hradu“ a podpis. Chudáci policisté hlídající Hrad se s tím museli popasovat, ačkoliv těžko mohli znát Havlův podpis.

Tento detail byl jedním z mnoha bodů, které se probíraly v sobotu odpoledne v restauraci Na Vikárce na Hradě. Prezident do Vikárky svolal schůzku, jíž se účastnili členové federální vlády za OF spolu s některými ministry české vlády a několika osobami z OF. Přítomen byl i tým, který si přivedl na Hrad.

Důležitým bodem bylo vyhlášení amnestie. Věznice byly na pokraji vzpoury, v několika už k nim docházelo a hasit se je dařilo s vypětím všech sil. Ve všech věznicích panovala nervozita. Prezidentem se stal člověk, který strávil v roce, v němž byl zvolen, čtyři měsíce za mřížemi. Všichni vězni očekávali, že se dostanou na svobodu, nebo že jim alespoň budou tresty podstatně zkráceny. Úkoly spojené s vyhlášením amnestie měl na starosti Petr Uhl, který byl jen o měsíc dřív ve vyšetřovací vazbě, text amnestie dostala za úkol Dagmar Burešová, ministryně spravedlnosti v české vládě.

Jiným bodem bylo jmenování federálního ministra vnitra. Při jednání o vzniku vlády „národního porozumění“ bylo na žádost Mariána Čalfy odloženo na později. OF tehdy přistoupilo na kompromis, že dočasně bude toto obávané ministerstvo řídit triumvirát ve složení předseda vlády a první místopředsedové Ján Čarnogurský a Valtr Komárek. Po dvou týdnech se ukázalo, že ministerstvo fakticky neřídí nikdo. Nejobávanější částí ministerstva byla Státní bezpečnost, považovaná za skrytou rozbušku pro nově se utvářející demokratické poměry u nás. Bylo víc než nutné jmenovat konkrétního ministra. Jako kukaččí vajíčko byl do vlády pro tento účel nasazen Richard Sacher, tehdejší ústřední tajemník Československé strany lidové. Havel na Vikárce oznámil, že hodlá Sachra neprodleně pověřit řízením federálního ministerstva vnitra. To ovšem i podle tehdejší ústavy mohl učinit pouze na návrh předsedy federální vlády. Ten ovšem trávil vánoční svátky u rodiny na východním Slovensku. Podařilo se nám s Mariánem Čalfou telefonicky spojit z kanceláře restaurace. Čalfovi nezbylo než souhlasit a navrhnout jako osobu pověřenou řízením Federálního ministerstva vnitra Richarda Sachra. Na pokyn prezidenta měl nový kancléř Lžičař zařídit všechny potřebné náležitosti. Aby se vůbec do kanceláře dostal, vybavil ho také vizitkou s textem „vpustit do Hradu“. 

neděle 31. prosinec 1989

V neděli začala kancelář přece jenom pracovat. Hlavním bodem programu bylo nahrávání novoročního prezidentského projevu Československou televizí a Československým rozhlasem. Jako štáb přišlo tolik lidí, že se málem nevešli do místnosti. Nakonec se jejich počet podařilo poněkud zredukovat a začalo nahrávání.

„Milí spoluobčané, čtyřicet let jste v tento den slyšeli z úst mých předchůdců v různých obměnách totéž: jak naše země vzkvétá, kolik dalších milionů tun oceli jsme vyrobili, jak jsme všichni šťastni, jak věříme své vládě a jaké krásné perspektivy se před námi otevírají. Předpokládám, že jste mne nenavrhli do tohoto úřadu proto, abych vám i já lhal.

Naše země nevzkvétá...“

Večer vypukla v Domě kultury a kovoprůmyslu (původně a dnes opět Národní dům na Smíchově) oslava konce roku a příchodu roku nového. Slavilo se však především zvolení Václava Havla prezidentem. Večírek měl charakter lidové veselice. Většinu přítomných pozvala Olga Havlová a byla zde opravdu pestrá směsice lidí. Členové nové vlády, kteří byli do svých funkcí nominováni OF; rockeři a různé máničky; několik spřízněných velvyslanců a dalších diplomatů; lidé z Občanského fóra; topiči z kotelen, myči oken a výloh, zeměměřiči, což byla typická povolání řady disidentů, které po podepsání Charty 77 vyhodili ze zaměstnání; lidé, kteří se navrátili z exilu a na našem území nebyli mnoho let. Oslava skončila v ranních hodinách.

• Zpět na úvodní stránku