Menu Prohledat web KVH EN

Václav Havel: Pavel z Teplic

13. říjen 2014

Ilustrace

Vzpomínka na Pavla Landovského z pera Václava Havla, sepsaná u příležitosti "Lanďákových" padesátin a poprvé zveřejněná v samizdatovém časopise O divadle v roce 1987.

Někdy počátkem šedesátých let, tedy zhruba před pětadvaceti lety, přivedl Jaroslav Vízner, herec Divadla Na zábradlí, na nějaký večírek poněkud svérázného kamaráda: byl to hromotluk s orlím nosem, choval se neomaleně, neustále žvanil a Vízner se mi za něj neustále omlouval. Vzezřením i řečmi vyvolával hromotluk dojem, že je Víznerovým osobním instalatérem nebo automechanikem, kterého chtěl herec za jeho služby odměnit tím, že ho přivede na večírek mezi pražské divadelníky.

Hromotluk se brzy zaměřil na mne, a brzy mě zcela dorazil: prý ho musíme angažovat do našeho divadla jako herce. „Pošuk“, myslel jsem si.

Takto jsem se tedy seznámil s jedním z nejlepších herců mé generace, s jedním ze svých budoucích nejintimnějších přátel a dokonce s jedním ze svých budoucích „spolu-disidentů“.

Orientovaný čtenář zajisté už tuší, kdo byl tím hromotlukem: dnešní člen vídeňského Burgtheatru a dramatik Pavel Landovský.

Od toho večírku se objevoval Lanďák s vytrvalou pravidelností a vytrvale nutil Grossmana a mne, abychom ho angažovali. Nadarmo jsme mu vysvětlovali, že máme směrné číslo a že žádného dalšího herce nemůžeme přijmout. Byl neodbytný. Způsoby, jakými na nás dorážel, nás ovšem fascinovaly.

Několik příkladů:

1) Jsem s divadlem na zájezdu v Plzni. Kde se vezme, tu se vezme, objeví se v zákulisí Lanďák, nařídí mi, abych si sedl za něj na motorku, o nic prý nejde, vrátím se ze zájezdu o den později než divadlo, musím s ním jet. Výmluvy a odmluvy neslyšel, takže jsem po chvíli zjistil, že sedím na motorce a řítím se do Klatov. Ošlehaného větrem a zdecimovaného mne Lanďák usadí v hledišti místního divadla a já jsem nucen zhlédnout představení Březovského hry Nebezpečný věk, v němž on hrál hlavní roli. Nevím, jaké to představení bylo, asi nevalné, nevím, jaký byl on. Jen jedno jsem zjistil: že to není instalatér, ale opravdu herec, aspoň co se zaměstnání týče. Dozvěděl jsem se, že jsem to představení zhlédl proto, abychom měli definitivní důvod ho angažovat.

2) Ukryjeme se s Grossmanem na týden do jakési zotavovny v Harrachově; já tam píšu svou Zahradní slavnost, napsané scény nosím Grossmanovi, on si mezitím pracuje na svých věcech. Místo našeho pobytu znala pod přísahou absolutního mlčení jen tajemnice divadla; nechtěli jsme být nikým a ničím vyrušováni. Jednou sejdeme dolů na snídani, a zatají se nám dech: u našeho stolku sedí Lanďák, blbě se tlemí, pak zvážní a ptá se, kdy ho tedy konečně přijmeme.

3) Jan Grossman tráví s Marií Málkovou, svou budoucí ženou, dovolenou v severních Čechách, podnikají různé výlety, octnou se kdesi až v Hřensku, prohlížejí si městečko, Grossman vstoupí do trafiky, chce si koupit cigarety. Za pultem nikdo není. Grossman čeká. Po chvíli se zpod pultu vynoří Lanďák s krabičkou cigaret Grossmanovy značky, podá mu ji a zároveň se táže, zda může od nové sezony nastoupit.

4) Jedu autostopem se svou ženou z dovolené. Auto, kterým se vezeme, je najednou divoce předjeto motocyklem se sajdkárou, který mu zkříží cestu. Motocyklista energicky zamává na řidiče, aby zajel ke kraji silnice a zastavil. Má to všechny znaky teroristického přepadu. Rozkaz zní: autostopaři vystoupit, věci s sebou. Je to samozřejmě Lanďák. Musím usednout za něho, Olga do sajdkáry. Odsvištíme a Lanďák na mne dozadu křičí, že se rozhodl od nové sezony nastoupit do Divadla Na zábradlí. Na směrná čísla prý kašle.

Mám rád postavu Robinsona z Célinova románu Cesta do hlubin noci. Je to člověk, který se každých padesát stránek mihne knihou, hlavní hrdina ho letmo zahlédá či potkává na nejnepravděpodobnějších místech svého putování. Pochybuji, že to Lanďák četl. V každém případě si ale dokázal Robinsona vymyslet a zahrát. Z věci celkem normální – totiž ze své touhy dostat se nejen do Prahy, ale navíc do divadla blízkého jeho srdci – udělal tajemnou povídku. Jeho život je takových povídek plný. Nejsou to artefakty (jako různé performances nebo events) určené k dokumentaci v odborných revuích. Je to prostě jeho způsob bytí.

Časem jsme začali chápat, že Lanďák – navzdory všemu, včetně své nesnesitelnosti – je neobyčejně citlivý, čestný, jemný a dost komplikovaný člověk, a že to je navíc skvělý herec. Našemu divadlu jsme moc nepomohli, že jsme si jeho angažování nějak nevybojovali. Jemu jsme tím ale, myslím, pomohli: Činoherní klub, který měl zřejmě slabší nervy a Lanďáka později přijal, umožnil jeho herectví rozkvést a rozvinout se tak, jak by mu to tehdejší Zábradlí ani nikdy neumožnilo. Estetika Činoherního klubu totiž stála a padala s herectvím; zatímco nám šlo v prvním plánu o rozvinutí dramatického tématu a významového apelu hry. Činohernímu klubu šlo především o rozvinutí osobnostních témat (termín Jaroslava Vostrého) a uplatnění osobnostních možností jeho herců. Takové divadlo mohlo Lanďáka jako herce opravdu objevit a udělat; na Zábradlí by se to těžko stalo.

Kdybych byl Lanďáka potkal dvakrát za život a pětkrát zhlédl v divadle, uměl bych za odpoledne napsat jeho herecký portrét. Psát ale o člověku, kterého znáte lépe než své boty (málokteré boty vás totiž provázejí pětadvacet let životem) a o jehož nejtemnějších, nejpodivnějších a nejparadoxnějších stránkách přeci jen začínáte cosi podstatného tušit, to už věru tak snadno nejde! Musela by z toho být kniha, a i tu knihu byste pouštěli do světa jen s velkými rozpaky, vědouce, že člověka (a samozřejmě i herce) proměnit v text prostě nejde. Čím víc o někom víme, tím tíž se nám o něm mluví, protože tím víc se děsíme nevyhnutelné simplifikace, s níž je takový úkol spojen.

Svou dnešní vzpomínku na Lanďákovu cestu do Prahy (z Teplic přes Pardubice a Klatovy) tedy rychle ukončím, dřív než se začnu děsit brutálního zkreslení Lanďákova obrazu, kterým je stručný popis této vzpomínky nutně zaplacen.

Pavlu Landovskému bylo nedávno padesát let a má už šedivé vlasy. Leccos ale nasvědčuje tomu, že se od dob, kdy ho Vízner uváděl do pražské intelektuální společnosti, moc nezměnil.

Je to dobře. Nebo přesněji: existuje člověk, který je rád, když se tu a tam něco nemění. Tím člověkem je Landovského starý kamarád

Václav Havel, únor 1987

Sdílet

Facebook | Twitter