Jan Macháček: Být pyšní na tradici / Respekt 8. 6. 2014
9. červen 2014
Havlův prožitý a Drulákův teoretický svět
První náměstek ministra zahraničí Petr Drulák nastínil v rozhovoru pro Lidové noviny nový koncept lidských práv české zahraniční politiky. Deset dní starý rozhovor nese titulek “Havlova politika byla chybná a škodlivá“ (v rozhovoru se pak praví, že “dosavadní politika byla chybná a škodlivá“, což je přece jen rozdíl).
Celý rozhovor stojí za komentář mimo jiné kvůli hlavnímu aktérovi. Kdo Druláka zná, asi ho nebude podezírat, že se nechává řídit šíbry, kteří mají obchodní zájmy v Rusku nebo v Číně. Drulák je idealista, jenž říká věci, kterým věří. To ale neznamená, že jeho názorů nedokáže leckdo zneužít (právě pragmatici a šíbři), že věci neříká v nevhodnou dobu (bezpečnostní situace se změnila) a že jeho výroky nemohou odstartovat nebezpečné procesy jako polarizaci české společnosti v pohledu na zahraniční politiku.
Tradice
Nic proti Drulákovu konceptu, že pojetí lidských práv je nutné rozšířit na lidskou důstojnost, tedy například environmentální, sociální a jiná práva, posuzovat je v kontextu rozvojové politiky a ekonomického rozvoje. Je tu však jedna velká slabina. Pokud začneme třeba Číňanům vysvětlovat, že by měli zlepšit sociální podmínky ve svých otrockých dílnách a že by si měli vyčistit potok, můžeme se vsadit, že to tamější komunisty rozzuří stokrát více, než když budeme vyjadřovat solidaritu s vězněným disidentem.
Druhá věc je, že se chápání lidských práv od sedmdesátých a osmdesátých let i od dob Havlova prezidentství ve světě normálně vyvíjí a že kromě výše zmíněné ekologie či sociálních témat se mluví například i o tématech genderových. Do jaké míry jsou Havlovy priority věčně platné, je jistě téma k diskusi. Je dokonce pravdou, že Havel se o sociální tematiku či chudobu příliš nezajímal, to ale není výtka - jeden člověk se prostě nestačí zajímat o všechno, i tak byla šíře Havlova zájmového rozpětí nevšední. Čas běží, život jednoho člověka je ohraničený. Navíc se může brzy ukázat, že módní trendy “širokého pojetí lidské důstojnosti“ jsou přece jen příliš bezbřehé.
Sám Drulák přiznává, že kritika lidských práv bude z definice vždy selektivní a asi mu připadá, že se Česká republika v podpoře lidských práv kromě Barmy soustředila především na komunistické či postkomunistické státy (Kuba, Čína, Bělorusko, Rusko). Možná by však neškodilo, kdyby se Drulák koukal kolem sebe méně ideologicky. Je přece logické, že si Česko vybralo na základě své zkušenosti s podobným totalitním režimem. Třeba podpora kubánského disentu tu má tradici. Tradice jsou také hodnotou a než je začnu vytrhávat z kořenů, měl bych si vše stokrát rozmyslet, zvlášť pokud jsem vysoký státní úředník.
Jiná doba
Končí tedy havlovská epocha a nastává drulákovská? V této otázce se zrcadlí Drulákovy meze. Síla Havlova postoje, příkladu a příběhu nespočívá pouze v teoretizování. Jde o postoj odžitý, osobnostně ručený. Havel na vlastní kůži poznal, co pro zdejší pronásledované znamená malé gesto solidarity odněkud zdálky. Co osvědčil na vlastní kůži Petr Drulák? Havel je na Západě chápán jako jistý “trademark“ českého příběhu posledních dekád, jako někdo, na koho můžeme být právem hrdi. Proto mohou být v zahraničí překvapeni, že se do něj “nový teoretik zahraniční politiky“ úplně zbytečně naváží. Dosud jsme na to byli zvyklí jen u Klause či Zemana.
Jednou z Drulákových motivací bude zřejmě nelibost vůči americkým i českým neokonzervativcům. Nevšiml si ale náhodou, že v USA již po druhé volební období vládne levicový Obama? Vadí mu USA obecně a vždycky? Zná to tam? Pokud “Ameriku“ zjednodušuje například na příběh amerického radaru, pak je to nešťastné. Z bezpečnostního tématu se stalo hlavní téma domácí politiky, hlavní polarizační instrument. Dozvěděli jsme se sice, kdo je hodný a kdo je zlý, ale radar nemáme. Česká diplomacie “špatně četla“ nejednotu americké stranické politiky. Někdo chtěl dělat radar s NATO, druhý zase bez NATO apod. Radar měl být proti Íránu, ovšem když se vypnuly mikrofony, říkalo se, že je proti Rusku.
Potíž je v tom, že Drulák podcenil zkratkovitost mediální doby a její apel na první signální soustavu. Pro spoustu lidí překročil odsouzením Havla práh a rozsvítilo se červené světlo. Je tu riziko znovuprobuzení nesmiřitelné polarizace a osočování v otázkách zahraniční politiky. A to v úplně jiné bezpečnostní situaci, než v jaké jsme byli dřív. Definičním znakem postkomunistické politiky stále bohužel je hladová touha po likvidaci názorového oponenta a diskutéra. Doufejme, že teď Drulák neodstartoval zbytečně něco, co dopadne jako americký radar v Česku nebo česká penzijní reforma.