Menu Prohledat web KVH EN

Martin Vidlák o Oldřichu Škáchovi, aneb Jak se fotí fotograf?

30. březen 2014

Ilustrace

Pokud si někdo myslí, že stejně jako kdokoli jiný, tak se šeredně plete. Fotograf se totiž nefotí vůbec. Leda tak do katalogu výstavy, pokud nějakou má. Pracovním údělem fotografa je fotit, nikoli být fotografován. A u Oldřicha Škáchy to byla současně i přesná a výstižná charakteristika jeho osobnosti.

Nikdy se neprosazoval, neuměl to a bylo mu to protivné. Byl nejenom výborný fotograf, k němuž se budou vracet příští generace, byl to především člověk nesmírně slušný a trpělivý, ačkoli svět kolem něj vůbec slušný a trpělivý nebyl. Doplácel na to nejprve po osmašedesátém neochotou se znormalizovat, později po devětaosmdesátém neschopností se zkomercializovat.

Dílo Oldřicha Škáchy je spojováno zejména s událostmi srpna 1968, dvaceti lety odvrácené strany československé normalizace, s disentem a s Václavem Havlem. Dá se zjednodušeně říct, že to, co je Bohdan Holomíček pro Havlův Hrádeček, to je Oldřich Škácha pro Kohoutovu Sázavu a pro vše, co s tím souviselo a co následovalo. Na Hrad chodil fotit prezidenta Havla často, do Voršilské pak i několikrát týdně. Budoucnost ale určitě ocení i jeho dokumenty mnoha dalších mimořádných osobností československé a české kultury, disentu a exilu: Tigrida, Medka, Jiřičné, Opaska, Lopatky, Urbánka, Stránského, Vaculíka, Mládkové, Schwarzenberga a jiných. Olda ale mezi nimi chybí. Někdo by ho s nimi totiž musel býval fotit. Ale fotek, na nichž je Oldřich Škácha, je velmi málo. Oldo, promiň, že nás to nenapadlo dřív.

Sdílet

Facebook | Twitter